Možná jste viděli ten animovaný film Úžasňákovi – o rodině superhrdinů. Je tam chlapeček, který je superrychlý – dovede se pohybovat tak svižně, že ho není vidět. Vzpomněl jsem si na něho včera. Šel jsem s Gari a Norou z procházky, už jsme byli skoro u auta a najednou se kolem mě obě prohnaly. Běžely sem a hned zase zpátky, sotva jsem se stačil otočit.
Trvalo mi nějakou chvíli, než jsem rozluštil, co to mělo znamenat. Nedaleko házel Pepík tenisák Fanánkovi a kde je Fanánek, tam je i Pepinka, maličký superrychlý pejsek. No a jak Gari s Norou kolem mě běžely, a že to nejsou nijak mimořádně pomalí pejskové, Pepinka svištěla mezi nimi tak rychle, že jsem ji neviděl.
Prostě, je to Úžasňáková.
Zkušenost
V Břežanech krásně vyčistili jezírko u Keltského parku. Dlouho trvalo, než bylo zase plné vody, teď už je, jak má být, plavou po něm kachny a v rákosí skřehotají žáby. Jdeme kolem na procházku, já, Gari a Nora. Na kameni, pár metrů od břehu, sedí kachna. Kámen je na mělčině pro vodní rostliny, ty ještě nejsou úplně vzrostlé. Gari vidí situaci a hned dolů, na mělčinu a pomaličku se krade ke kachně.
Nora zůstává nahoře a pohrdavě kouká. Nemá to cenu, sděluje svou řečí těla. Ona odletí.
Gari pokračuje, pomalu, krůček za krůčkem.
Nora se po mně ohlédne. Ona odletí. Já vím, přikývnu.
Další metr. Kachna odletěla. Gari vyběhne nahoru a přidá se k nám.
Zkušenost? Nora je o tři roky starší. Jsem si ale jistý, že za tři roky to bude stejné. Gari dole, Nora nahoře... a kachna v čudu.
Podezřelý Eliášek
Eliášek bude dnes po poledni druhý týden na tomto světě – coby samostatná bytost, abych byl přesnější. Anna s Radkem s ním byli o víkendu u nás. Pejskové jsou zatím vůči němu velmi obezřetní. Nora, ta se snaží být v patře, když je podezřelý Eliášek v přízemí a naopak, Garinka je odvážnější a je schopna být s ním v jedné místnosti. V bezpečné vzdálenosti.
Plně je chápu. Takové díťátko je převelice křehounká bytůstka. Já jsem i Eliáška pochoval už v Den Jedna, nicméně do reprízy se nehrnu a nechávám to jiným, povolanějším. Takže se řídím příkladem naší Nory a snažím se být raději v jiném patře. Nicméně podotýkám, že je to chlapeček zlatý, pořád spinká nebo papá a řvát jsem ho neslyšel, nebo když ano, tak jenom kratičce.
Ječením vpřed
Den, míněn kalendářní den, čili pozdní večer, končí příkazem pejskům: vyčurat a spát. Na tom není nic divného a nestálo by to za zmínku nebýt toho, že Nora vykonává ten příkaz až příliš ochotně – žene se z domu a ječí. Div se nepřerazí na schodech. Naštěstí venku ječet přestane, nicméně ještě ve dveřích je ta její fistule hodně slyšet.
Zajímavé, a pro mne hodě potupné, je to, že takto ječí, jenom když zavelím já. To pak nastává ten „útok lehké kavalérie“. S Ljubou jde v klidu, neřve, vykoná, co třeba, a jde spát.
A co Gari? Ta se vyčurá a jde spát. Ona, známý to magor, zjizvený jako starý pirát, se chová jako starý rozvážlivec.
A pak něčemu rozumějte.
Další úvahy a poznámky najdete na stránkách The Hyena