V Břežanech vypumpovali a vyčistili jezírko na pokraji Keltského parku. Vidím na ně z okna své pracovny, vidí na ně i pejskové, protože ze zimní zahrady mohou pozorovat vodní život. Ten tu bývá bohatý. Samozřejmě kachny, v jezírku byly ryby (když ho vypouštěli, tak jsem žasl, co tam žilo za macky – v mělké vodě, ať to má metr! Vídal jsem tam i želvičky a žila tam spousta žab. Ty když spustily, to byl rachot.
Vyčištění šlo doslova až na dno. Jezírko není zdaleka plné, ale už se na něj vrátil první pár, kačer s kačenou. Při procházce Gari s Norou jezírko zvolna, nonšalantně obcházejí. Já že koukám po nějaké kachně? Kdepak, já pozoruju krajinu, tváří se Gari a Nora jak by smet.
A kachny? My víme, že to jsou naprosto hodní, neagresivní pejskové. Ale věřili byste, že uprostřed jezírka je ta voda jaksi nejmokřejší?
Na cvičení za Aslanem
Každý čtvrtek chodím cvičit léčebné cvičení Qi Gong k Zbyňkovi Gabrielovi. Je to pohodové cvičení opravdu pro každého, kdo se chce protáhnout a zklidnit mysl. Cvičí se v Mlýnské 6 v centru Plující oblaka, to je u Císařského mlýna na konci Stromovky. Je to pohodička a chodíím tam moc rád. A teď, proč o tom píšu ve psí rubrice. Oni tam mají pejska Aslana. Včera jsem ho potkal na schodech (cvičí se v patře), ležel tam a poklidně hlídal. Dal jsem se s ním do řeči a on mi olízl nos, čehož si velmi vážím, takové pocty se nedočká každý. Je to takový pes dobrotisko.
Myslel jsem si, že je to zlatý retrívr, ale včera, když mi olizoval nos, jsme si všiml jeho uší. A on je to kavkazan! To jsou pověstně drsní psi, se kterými nejsou žádné štráchy! Ale ona je v tom centru Plujících oblak taková pohodička, že to padá i na pejsky.
Tam vás kavkazan jen olízne. Všude jinde roznese na kopytech.
Případ utopené žáby
Žába, konkrétně ropucha… Ležela na dně našeho zahradního jezírka. Všimla si jí Ljuba a pověřila mě úkolem žábu vylovit. Nabídla teorii: žábu zahubila kočka a hodila do jezírka. Za bedlivé asistence obou našich pejsků jsem nešťastnici vylovil švédskými hráběmi.
Vypadala neporušeně a chvíli jsem čekal, jestli se nepohne. Dokonce jsem měl dojem, že se na mě dívá – měla oči otevřené a zdálo se mi, že mě vidí. Nesl jsme ji velmi opatrně s pejsky v závěsu. Co s mrtvou žábou? Popelnice není zrovna pietní místo, ovšem pejskové dávali najevo, že je zájem hned tak nepustí.
Takže nebožka skončila v té popelnici. Večer jsem popelnici vystrčil na ulici, v pondělí se u nás odváží odpad. A ještě v noci vyklouzla Nora ven a šmejdila kolem popelnice.
Co se to stalo? Ljuba nabídla další teorii, že snad ta žába zmrzla v ledu a když led roztál, klesla na dno. Další zahradní záhada zůstane nerozřešena.
Klamná naděje
V pondělí jsme vykonali okruh kolem Woodstockové louky v kompletní sestavě, tedy oba pejskové, Ljuba i já. Chystalo se k dešti, ten už byl ve vzduchu a kapky poskakovaly nahoře v mracích, jen jen hupnout dolů, byli jsme rádi, že už jsme v autě a jedeme domů. Pejskové se těšili na snídani. Najednou koukám, mám za stíračem papírek.
To bývá leknutí, pokud to očividně není reklamní letáček a tenhle papírek očividně nebyl žádná reklama. Zvědavost jsem utlumil až domů: byl to vzkaz nebo spíš prosba, ztratil se pejsek a kdybychom ho viděli, máme zavolat.
Pak jsem jel do Břežan psát tu knížku, co tam píšu pro děti (Barbora a Zlatý robot), a než jsem vyrazil, zapsal jsem si to číslo do mobilu. Znáte papírky, jak snadno se ztrácejí. Cestou jsem telefonoval (ano, MÁM hands-free) a do toho to pejskovací číslo. Uvědomil jsem si, že jak jsem to číslo psal, že jsem ho omylem vytočil. Takže jsem v opuštěném pejskaři vyvolal klamnou naději, že jsme pejska našel…
Volal jsme pak zpátky a on volal mně, nemohli jsme se chytit. Načež přišel happy end: pejsek se našel, poplach odvolán. Jmenuje se Verdi, ten pejsek.
Číslo jsem ze seznamu nevymazal. Znáte je, zdrhací pejsky. Jakmile začnou zdrhat, nepřestanou.
Další úvahy a poznámky najdete na stránkách The Hyena