Neviditelný pes

BEST OF HYENA: Jaro jak se patří

13.4.2018

Jaro vypuklo na plné pecky. Na zahradě kvetou krokusy a už taky vyletěly včely. Voní to a bzučí to a svítí sluníčko – a pejskové se už vyhřívají před domem, Garina si zabere rohožku a Nora se válí po trávníku.
Zároveň ale jaro likviduje samo sebe. Včelky létají z kytky na kytku a tím pádem ji opylují a tím pádem kytka pak ztratí smysl býti kytkou a milý krokus zvadne a zaleze, chvilku bude ze země čučet krokusový frňous a nakonec zmizí i on a bude po jaru.

A pejskové? Včera jsem Noru načapal, jak se pokouší lapnout letící včelu. Nepodařilo se jí to, jen jsem zaslechl klapnutí čelistí. Je chvályhodné, že se pokouší ty kytičky zachránit před invazí, jakkoli chápu, že toto není pravý důvod jejího počínání. Ale s žihadlem v tlamě by jaro dostalo úplně jiný ráz a o ten opravdu není co stát.

Neklamný důkaz

Jistě že vím, kudy a jak a s kým jsme vedli čtvrteční odpolední trasu. Byl čtvrtek a to chodíme s Roníkem, tím batolivým leonbergerem, moudrým to pánem, který se už dávno vzdal myšlenky, že si s Garinou a Norou užije nějakou legraci, i kdyby to měla být hra na honěnou. Pro ně není Roník předmět zábavy. Ostatně, žádný pes pro ně není předmět zábavy, ony si vystačí samy.
Nicméně, i kdybych nevěděl, že byl včera čtvrtek a zapomněl, kde a s kým jsme byli, něco by mě vrátilo do reality.
V příbytku přibyla nové kost. Určitě ji propašovala Gari a právě tak určitě ji čmajzla Gari a zcela stoprocentně ji ukradla Roníkovi. Ovšem jak se jí to podařilo, nechápu. Ona si počíná jako ti pracující z dob reálného socialismu, kteří vynášeli z fabrik rozmanité ukradené komponenty. Pracující ale mají kapsy, jak pronese Garina kost vrátnicí střeženou tak přísným Hlustvisihákem, jako jsem já?

To už je něco

Slibovali dvacet stupňů sluníčka a skoro to splnili, takový byl povelikonoční víkend. Došlo i na jezírko. Přes zimu jezírko spí, vypnutý je okruh, nepracuje čistička, ryby spí někde u dna. Už koncem týdne se voda ohřála a ryby se občas objevily při hladině. Rozhodnuto, že oživíme jezírko.

Gari je vzdálený pozorovatel dějů na zahradě, Nora je účastník. Je těžké zaujmout nějaké morální stanovisko. Jistě je třeba pochválit aktivní přístup, ovšem ten má za následek překážení a pak taky otisky tlapek na podlaze. Nakonec to vždycky dopadne nějakým kompromisem. Gari nekompromisně přihlíží z domu, prosklenými dveřmi, Nora pomáhá a poté je zahnána za Garinkou.
Tentokrát to ale dopadlo bez nějakých silových řešení. Čištění čističky (kdo ohlídá hlídače, kdo vyčistí čističku, kdo pokropí kropiče?) se neobejde od smradu. Přitom jak známo, smrad není ani tolik pojem kvantitativní, je to spíš otázka kritérií a ta mají pejskové hodně jiná než lidé. Tentokrát došlo ke shodě. Nora uznala, že čeho je moc, toho je příliš, a šla dovnitř, sama, bez vybízení.

Možná ovšem, že to bylo tím, že stran sluníčka a teploty zůstalo spíš při slibech a že jí prostě byla zima.

Jak dopadla tlapka

Psal jsem tu před krátkým časem o patáliích s tlapkou. Tentokrát šlo o Noru. Pravou přední tlapku měla narůžovělou, lízala si ji, až si vylízala do srsti plešičku. Hodní čtenáři mi poslali několik rad, sáhli jsme po té, co byla nejsnáze realizovatelná – mazání tlapy octovým roztokem. Pomohlo to v podstatě hned, ta barva ustupovala, s lízáním jsme už nemuseli bojovat a teď už je tlapa v pořádku.

Je to na střídačku – jednou Nora má tlapu, podruhé zase Gari… potřetí to byla kupodivu Ljuba. Včera měla volno a bylo hezky a celý den pracovala na zahradě a večer objevila v chodidle třísku. A to má dnes premiéru hry španělského dramatika Carlose Be nazvanou Margarite, podívejte se na webovou stránku. S třískou v noze by se těžko hrálo… Tahali jsme třísku pomocí jehly a pinzety a Nora asistovala. Kdyby mohla mluvit, říkala by:

“Jo, tlapa… to já znám. Na to se musí octovým roztokem, to pomůže.“
Při premiéře už asistovat nebude, pejskové zůstanou doma.

Další úvahy a poznámky najdete na stránkách The Hyena



zpět na článek