BEST OF HYENA: Případ s chlebem

Nora našla v lese patku tvrdého chleba. Kdybych jí do misky naservíroval tvrdý chleba, podívala by se na mě opravdu hodně ošklivě. Patka nalezená, to je ale kořist a ona ji poctivě nesla dva kilometry a několikrát odvrátila Garinčin útok. Donesla chleba až k autu a tam jsem jí ho sebral a zahodil.

Odjeli jsme. To bylo ve středu. Včera, ve čtvrtek, jsem opět zajel na stejné místo. Zaparkoval, pejskové vyskákali a Nora hned našla svůj chleba, popadla ho a nesla ho do lesa. Pak ji to omrzelo a pustila ho. Ovšem při návratu ho znovu našla a zase ho vzala do tlamy. To už jsem neměl srdce jí kořist zabavit, takže momentálně ta tvrdá patka leží v autě – aby bylo jasno, oni mají naši pejskové vzadu pelech, takový velký pytel, aby nezasvinili sedadla a všechna čest, ten pytel je jaksepatří zasviněný.
Patka je v autě. Na další patčin osud jsem zvědav. Předpokládám, že se ještě potkáme. Doufám, že ne v mé posteli, ale vyloučené není nic.

Mističky

Gari i Nora mají svoje misky – doma, ale taky v mém ateliéru v Břežanech. Je tam zavedeno, že přijdeme do ateliéru, a aby se jim tam líbilo, nasypu hrstku Garině do mističky, pak Noře do mističky. Gari jde ke své mističce a Nora taky. Pak jdou na pelechy, každá na ten svůj.
Načež se stalo, že jsem nasypal granulky – a Gari se pustila do Nořiny mističky! Přemlouval jsem Noru: podívej, tady je plná mistička, co na tom, že patří Gari? Vezmi si granulky.
Nevzala si. Chtěla ze své mističky. Musel jsem vzít Garinu mističku, počkat až Gari dožere z Nořiny mističky, přesypat granule, Nora si vzala za své mističky a pak teprve mír zavládl v mém ateliéru, dámy zalehly do pelíšků a já se mohl věnovat práci.

Napříč

Zmizelec

Večer, tedy potmě, obcházíme náš Šmoulov. Pejskové mají svítící obojky, Gari červený, Nora modrý. Satelit je ze všech stran obklopený poli, já kráčím po chodníku, pejskové pobíhají po polích a čmuchají. Vnímám je jako dvě barevná světýlka. Najednou – je tam jen jedno světýlko!

Není to žádné velké leknutí, nejsou to ztrácecí pejskové, nikdy se mi nezdejchnou, až to budí podiv a jistě i závist kolegů pejskařů, povětšině zdrhacích. Chybí červené světýlko, jak jinak. Za chvilku se Garina vynoří ze tmy. Ano, má vypnutý obojek. Jak se jí daří ho vypnout, to nevím. Je to takový poměrně velký umělohmotný bobek, o průměru tak asi pětikoruny. Musím ho docela silně stisknout, abych ho zapnul / vypnul. Ona to nějak dokáže. Jak?
Toto tajemství je zahalenou rouškou noci.

Další úvahy a poznámky najdete na stránkách The Hyena