Ljuba se učí roli do nové divadelní hry. Nechápu, že je něco takového možné – jde o monodrama, tedy o divadelní kus s jedním jediným hercem a tím hercem je ona. Rozumíte tomu správně – půl druhé hodiny bude na jevišti a všechno, co tam řekne, se musí naučit. Chodí teď po lese s papírem v ruce a memoruje. Už je v pětině textu a nastala chvíle, kdy si to začala opakovat a já jí dělám nápovědu. Sedíme u krbu, venku je tma, v krbu hoří oheň, na svých křesopelíškách podřimují pejskové.
Ljuba začne. Ona to opravdu není žádná komedie, ta hra, a bere člověka až do jater. Jak se ukázalo, i psa… některého. Nora deset minut poslouchala, co Ljuba říká, a pak slezla z křesopelíšku a šla ji utěšovat! A to opravdu má Ljuba civilní projev, rozhodně nekvílí a nerve si vlasy.
A co Gari? Ta je pařez. Tou to nehne.
Takový pes do divadla nepatří.
Malé zlepšení taky zlepšení
Od čtvrtku před týdnem si Nora udělala něco s přední levou tlapkou. Byli jsme na veterině, dostala pilulky, týden se nedělo nic a teprve snad v pátek to bylo trochu lepší a pozvolna se to napravovalo i přes víkend – v tom smyslu, že venku nekulhala, zato pajdala po návratu.
Potvora Garina ne že by byla ohleduplná. Jako by vycítila, že kamarádka má hendikep a doráží na ni a pere se. Je to velká komplikace, protože musíme na procházku nadvakrát – s Norou na krátkou a s Gari na delší. Pěkná otrava. A to je z toho, že nedbají, když jim potvorám říkám: běhejte pomalu, připaženy, koukejte kolem sebe a nedělejte vylomeniny! A ony, jak říkám, potvor, ne a ne běhat připaženy. A pak je z toho kulhavá tlapa.
Tak aspoň že trochu zlepšení a na připažení si musím počkat.
Pohádka s brzkým koncem
V pondělí mrzlo a dnes, v úterý, jsme se probudili do pocukrovaného rána. Co tyto řádky píšu, venku ještě malinko sněží. Těším se, že vyběhnu s pejsky do bílého a vrátím se s pejsky vymrzlými a čistými.
V deset má začít pršet. Tyhle předpovědi se obvykle splní, jakmile jde o slotu, meteorologové mívají dobře namířená předvídací čidla. Pak vyjdu s pejsky čistými a vrátím se s bláťáky. Po bílé pohádce bude veta.
Pejskům je to jedno. Mráz jako bláto, krajina bílá nebo hnědoblátivá. Hlavní je, že se v ní dá běhat, běhání je vrcholná hodnota a vše ostatní, počasí nepočasí, jde stranou.
Opět pocukrováno
Včera to bylo docela drsné: v sedm ráno jela Ljuba do práce, první bouračka na náledí už tady ve Zvoli, tu ještě projela, a v Ohrobci je ostrá zatáčka po padáku k rybníku a tam je při náledí bouračka vždycky. Výsledek toho všeho – zdržení tři čtvrti hodiny.
Já jel s pejsky, když už bylo posypáno, dokonce i u nás v ulici. Pejskové běhali po zasněžené louce. Vraceli jsme se pak k autu a vidím, Garina má krvavý šrám na hrudi. Kde k tomu ta potvora přišla tady na louce, nestačil jsem se divit. Došli jsme k autu, nasadil jsem je dovnitř a zkoumám Garu: nemá na hrudi dočista nic. Co to bylo? Nějaké svinstvo? Nebo ji Nora vyléčila magickým vlivem, třeba umí nemocné uzdravovati?
Pak bych jí svěřil do péče svoje záda.
No a pohádka skončila, oteplilo se a odpoledne už bylo bláto. Dneska se to bude podle všech známek opakovat. Je pocukrováno, jak tak koukám z okna. Jak jen může ten cukr tak rychle zhnědnout?
Další úvahy a poznámky najdete na stránkách The Hyena