Vánoce na blátě, pejskové na blátě. Ještě že máme ten koutek v garáži, odtok ven čili trativod, hadice s kohoutem, aj tu teplou vodu potvory mají, a přitom se ksichtí, jako by je z kůže stahoval. Nora jakž takž spolupracuje, Gari se postaví do kachlíčkové vaničky jako houpací kůň, nohy zapřené a tváří se zoufale.
Ne bez námahy omeju tlapky, pak kejty, bříško, hrudník, ocásek. Následuje sušení, do tohoto procesu se už plete Nora a chce taky sušit, třebaže na ni sprchování teprve čeká.
Následuje výstupní kontrola, Ljuba zkoumá, jak jsem psy umyl
“Ona má bahno kolem očí,“ konstatuje, když prohlédne Gari. Opravdu, kolem očí má Garina kroužky.
“Já myslel, že je to make up,“ vysvětluju.
Vysvětlení neuznáno co dostatečné.
V dešti se nečurá
Také u nás používáme heslo Vyčurat a spát – když je už noc nocovitá a má se jít na kutě. Nora na to velmi dobře slyší, hned se hrne ke dveřím a sotva je otevřeme, už míří ke svému čuracímu koutku. Pak musí ještě na obchůzku, říkám tomu, že dělá křovinu: na obvodu zahrady máme keře a v nich má Nora vybudovanou napůl cestu, napůl tunel. Kdyby tam měla píchací hodiny, jako mívají vrátní, nevynechala by ani jednu štaci.
Gari se drží v závěsu – na chodbě. Nikdy nevyběhne jen tak do noci. Vysune nos a zkoumá, jak je venku. Stačí jedna kapka na čenichu a už Gari zařadí zpátečku. Musím jít příkladem, musím si obout sandály a vyrazit do tmy a přemlouvat ji a pak jdeme spolu až za roh a tam má zase ona svoje místečko – vždycky čurá na dlažbu cesty, málokdy na trávu. Většinou to funguje
Včera ne. Byla moc velká slota a zmokl jsem zhola zbytečně.
Zase na veterině
Tentokrát jsme tam byli v plném počtu, spolu s Ljubou jsme tam odvezli jak Gari, tak Noru. Gari potřebovala přeočkování a Norinku od čtvrtku bolí noha a kulhá, dokonce začala běhat po třech tlapkách. Fantazie pracovala – třeba si někde zlomila nohu! Paní doktorka konstatovala oteklou tlapku a nasadila prášky. Vše se odehrálo v rozmezí pěti minut, jenže Nora se klepala, jako kdyby jí měli transplantovat uši. Do ordinace jsme ji museli bezmála donést. Zato Gari tam šla s nonšalancí pravé dámy.
Tam nejdu
Nora má bolavou tlapku, v neděli jsme jeli na zbraslavskou veterinu. Včera jsem jel pro oběd do vegetární speciálky Cheetah, která má sídlo, co čert nechtěl, ve stejné ulici, v jaké sídlí zmíněná veterina. Nora mě doprovázela v autě. Dohodnuto, že ji dám na vhodném místě vyčurat.
Zaparkoval jsem u restaurace. To je odlehlé místo, to parkoviště, podle všeho je to nevyužitá parcela. Na přední části se parkuje, vzadu je vypelichaný trávníček, ideální čurplac pro pejsky. Tak pojď, Norinko.
Jenže Norinka je bystré děvče. Norinka koukala z okna a věděla, že v téhle prokleté ulici je ta prokletá veterina. Takže – ne. Nepůjdu. Strč mě do pytle a vyvleč, pane, ale sama se nehnu.
V tomto směru jsem tedy nepořídil, čurali jsme až při návratu, doma ve Zvoli, v lese za někdejším prasečákem. Zato v Cheetah jsme pořídili, opravdu tam mají nejlepší falafel v Praze (Zbraslav je v Praze). Jestli nevíte, co falafel je, o hodně přicházíte, ale snadno to napravíte. Třeba kliknutím sem.
Další úvahy a poznámky najdete na stránkách The Hyena