BEST OF HYENA: Prohnanost

Vrátil jsem se domů někdy kolem osmé večer. Ljuba ještě nebyla doma, věděl jsem ale, že než odjela do města, pořádně pejsky prohnala. 

Nedávali ale najevo, že by byli nějak prohnaní. Králíček Duracel jim byl vzorem. Každá měla v sobě energii na rozdávání. Lítaly kolem mě, tahaly hračky, běhaly po schodech nahoru a dolů. 

Nezbylo než nasadit jim svítící obojky a obejít blok. To opravdu není dlouhá procházka, mám to změřené, je to 800 metrů. V našich měřítcích je to nula bodů. Obešli jsme blok, dámy se ještě rituálně popraly před vchodem na pozemek, vešli jsme dovnitř, dostaly granulky. 

A byly úžasně unavené, naprosto dokonale prohnané. Padly do pelechů a spaly až do rána. Ptám se, jesli je nějaká závislost mezi délkou procházky, nebo jestli záleží na četnosti?

Sedm psů

Jel jsem tuhle taxíkem a jak to bývá, zavedli jsem s řidičem hovor. Řeč šla o psech a já se zmínil, že máme doma dva.

Já jich mám sedm, pravil ten pán.
Jak se vám to přihodilo, ptám se.
Vyprávěl, že bydlí u Benešova a že tam má domeček. Původně měl jednoho psa. Pak někdo přišel, jestli by mu nepohlídal. No a už nikdy nepřišel. To se pak stalo ještě pětkrát, jak jsem usoudil. Ptal jsem se, jak to provádí s venčením.
Mám čtyři a půl tisíce metrů, odpověděl. Napadlo mě, že pejskové vyžadují venčení, tedy procházku ven z pozemku, i kdyby ten pozemek měl rozlohu Středočeského kraje, ale zeptal jsem se jinak. Jak že to po nich uklízí.

I na to měl odpověď. Upravil sekačku na trávu, tu rotační. Otočil její list tak, že na konci vznikly plácačky.
Vjedu na to sekačkou a už to lítá. Rozumíte?
Pochopil jsem, ale na další dotazy nedošlo. Dojeli jsme. Nicméně pochybnosti zůstávají.

Návrat

V pondělí jsme se byli podívat v Norimberku na vánočních trzích (náměstí a ulice ze všech stran zašpérované policejními auty, ať žijí Veselé Vánoce). O pejsky se starala Anna s Radkem. Včera po návratu jsem hned udělal otočku a jel pro pejsky. Radek už na mě čekal, pejskové na dvojvodítku. Vítali mě, což o to. Nasadil jsem je dozadu do auta. Otočím se, povídal jsem jim něco povzbudivého.
Dívali se na mě.
Ale to bylo naposled, že? četl jsem v jejich zraku.
Možná máte pravdu, napadlo mě, a rozjel jsem se směrem k domovu. Pochopil jsem, ale na další dotazy nedošlo. Dojeli jsme. Nicméně pochybnosti zůstávají.

Geminidy

V noci na dnešek bylo možné pozorovat Geminidy, meteorický roj, viditelný na pozadí souhvězdí Blíženců. Říkali jsme si s Ljubou: v noci, až bude klid, nasadíme pejskům svítící obojky a vypravíme se na Myší louku – ta už je dost stranou od našeho Šmoulova a nebe tam je černé, nikoli oranžové. Pejskové budou dolovat myšičky a my budeme pozorovat velkolepé kosmické divadlo. 

Práce se ale protáhly, Ljuba editovala fotky a já musel zpracovat dva články do svého Digineffa. Teď je ráno. Venku pořád ještě tma. Píšu článek do Hyeny.
Před chvilkou jsem ještě ležel v posteli a přišla ke mně Nora.
Tak jak to bude, pane, venku lítají Geminidy jako zběsilé...
I teď létají... Uvedl jsem Noru na kanapíčko. 

Příště půjdeme, Noro. Příště určitě půjdeme a uvidíme mnoho Geminid a ty s Garinou vydolujete stádo myšiček.
Dnes ale já dopíšu a půjdeme dolů, já na kafe a ty na granulky. Ljuba s Gari přijdou za námi.

Zájemce

Vracel jsem Roníka po pravidelné čtvrteční procházce – podnikáme ji společně, Rony s našimi dámami. Zavřel jsem vrátka a jdu k autu – a mám pocit, že se na mě někdo dívá. A ono taky jo. O kousek dál – skrz krásnou tepanou mříž mě pozoroval veliký pes. Neznám tu rasu, pes měl podivuhodně světlé oči a vypadal ohařovitě. Neštěkal (Norina by se štěkáním potrhala), jen se koukal.

Že by taky chtěl s námi ve čtvrtek odpoledne na výlet? Abych nedopadl jako ten taxikář, o kterém jsem tu před pár dny psal, co má těch sedm psů! Nezbývá než doufat, že je mříž dostatečně pevná a že se tedy další zájemce nepřipojí.

Já chci taky

Další úvahy a poznámky najdete na stránkách The Hyena