V neděli byla Ljuba v práci a vracela se v poledne s obědem pro mne a Dominiku: polívka a kuřecí řízek se šťouchanými brambory. Dominika se nad polívkou ofrňovala, a tak ji dostali pejskové.
Garina se hned ponořila do misky a už jela, jen to mlaskalo. Nora se postavila nad misku. Slinty jí visely z tlamy. Ovládla se a počkala, až bude Garina se svou polívkou hotová. Dočkala se. Garina dolízala už prázdnou misku a kouká, že miska před Norou je plná! A už se k ní hrnula.
To byl ten okamžik, na který Nora čekala.
Vrrr! Teď polívkuju já! Zavrčela a konečně se s plnou chutí mohla do polívky opřít.
Říkám tomu psichika, tedy psí psychika.
Vyčurat a spát
To u nás funguje taky. Večer, to je tak po desáté, to já chodím spát, pejskové leží na ambulantních pelíškách v pracovně. Ljuba tam dělá fotky nebo se učí texty na zítra nebo dělá poštu, zkrátka, něco dělá, protože ona je sova na rozdíl ode mne, skřivana. Jdu tedy spát, řeknu „vyčurat a spát“ a pejskové se vzápětí hrnou po schodech, Nora s řevem, Gari mlčky.
Otevřu domovní dveře a Nora vyletí ven. Gari se zastaví na prahu a opatrně vystrčí čumák do prostoru. Je tma a zima.
To není nic pro mě, usoudí.
Čumák zase zasune. To ovšem není smysl cvičení! Jdu tedy ven, ona jde se mnou a teprve když zahneme po dlážděné cestičce za roh domu, tam vykoná to, proč jsme šli ven. Ona na zahradě čurá jenom na dlážděnou cestičku. Proč? Neřekne. Snad ji ta tráva šimrá nebo studí. Nevím. Pes neřekne, pes koná.
Nikdy to neřeknou
Včera odpoledne odjela Ljuba do práce a já taky měl honičku – s Michalem Houdkem jsme natáčeli video o novém fotoaparátu Leica CL (viz Facebook.com/f22.cz) a pak jsem měl jet do ČT24, abych tam řekl něco mouder – a vyklubalo se z toho, že jsem byl na place půl druhé hodiny, což mi nějak ušlo, když mi prve volali. Mimochodem… přišel jsem tam a paní produkční mi povídá, že abych šel na záchod. Já na to, že zase nejsem tak moc potřebnej. A ona: ale budete tam půl druhý hodiny - a já pochopil, kolik uhodilo!
Ale k těm pejskům. Než jsem odjel, oběhl jsem s nimi Novou Zvoli a dal jim granulky a uložil na pelechy, načež jsem poslal Ljubě SMS, že pejskové jsou v pohodě. Když pak jsem končil u Houdka, volala Ljuba, že je s pejsky v Olešku na louce.
“Ale oni byli venku,“ povídám.
Nevšimla si esemesky. A povídá udiveně:
“To je zajímavý! A že nic neříkali!“
Tak tohle oni NIKDY neříkají, že už byli.
Nejvoňavější pes široko daleko
Je to naše Garina. Když jsem přišel domů, vonělo to tam jako v drogérii a centrum těch vonných oparů byla ona, naše běločerná fenečka. Bylo mi ovšem jasné, která bije, a vzápětí se mi dostalo potvrzení odhadu.
Za humny dobří lidé složili hromadu čehosi smrdutého a není překvapující, že se o tom Garina dozvěděla jako první. Než kdo stačil zareagovat, doběhla Garina k hromadě a protože je duše laskavá, usmyslela si, že přinese domů vzorek, aby se všichni mohli potěšit. Bohužel, ocenit a docenit to mohla jen Nora.
Padla na ni půlka tuby šamponu a pak Ljuba musela vyprat ručníky a vyvětrat garáž.
Námaha stála za to. Máme teď krásně voňavý a vyvětraný příbytek, a to vše díky naší bystré Garince.
Za čistotu, za tyčinku
Odpoledne jsem myl auto, hadrem, z kýblu, tedy způsobem zastaralým, leč doposud účinným. Gari zůstala doma, Nora asistovala, chodila se mnou, zajímala se o kýbl a když šel někdo kolem, varovala ho štěkáním, aby ho snad nenapadlo mi kýbl ukrást.
Pak ji to omrzelo a chtěla domů. Pustil jsem ji, nepokládal jsem to za zradu. Mytí auta není žádná velká zábava, natož pak kibicování u mytí auta.
Auto domyto, kýbl uklizen, šel jsem domů – a Nora, věrná Nora stála za dveřmi a čekala na mě. Gari, ta byla pořád na pelechu a teprve když jsem chtěl Noru odměnit tyčinkou, přiběhla, že chce taky.
Další úvahy a poznámky najdete na stránkách The Hyena