Je mi vždycky trapné po živelní pohromě vykládat o tom, že nám vítr zavál deku do jezírka. Ale přece jen musím podat referát. Tentokrát vichřice neodfoukla deku do jezírka, tentokrát nám rozlomila krásnou borovici, ulomila její nejhezčí a největší větev a vcelku ji zmrzačila. Což mě pochopitelně mrzí.
Pejskům je to jedno. S nimi jsem ve vichřici procházkoval celkem třikrát na louce u Oleška. Zajímavé je, že jsme měli kratší procházky než normálně, ale večer byly obě urvané, jako kdyby měly za sebou celodenní výlet. Poznalo se to podle toho, že se večer vracela Ljuba z divadla a nešly ji uvítat! Počkaly, až přijde do pokoje a jen mdle vrtěly špičkou ocásku. Což je známka totálního vyčerpání. Bude to tím větrem. Ráno jsme měli okno zalepené sněhem! Tady, ve Zvoli, 25 km od Prahy!
Odklízení pohromy
Nedělní vichřice nám ulomila velikánskou větev na borovici před domem. Byla to patálie, protože větev spadla na střechu stání pro auta a zapletla se do větví, které nápor větrů vydržely. Byla to docela náročná operace, Ljuba nejdřív prolezla otvorem ve střeše stání a odřízla zbytek pahýlu a pak jsem tam vlezl s elektrickou pilou a krájel tu větev na kusy a postupně ji házel dolů.
Gari to chvilku znechuceně pozorovala, načež se domohla vstupu domů a zalezla na pelech. Nora pomáhala. Běhala kolem, nosila v tlamě větvičky a dávala najevo starost, abych i s tou pilou nespadl.
To, že se ulomí větev, se dalo čekat s určitou dávkou jistoty. Lámání větví, to vichřice dělávají a vichřice byla předvídána. Že se Gari nikdy nehrne do práce, to se ovšem dalo předpokládat s jistotou stoprocentní a výjev zde zaznamenávám jen proto, aby kronika byla kompletní.
Zimní čas
Pejskové si nelámou s přechodem z letního na zimní čas hlavu. Gari nějak pozná, že je osm večer, a domáhá se pelechu. Ložnice je přes den zavřená, protože by se mohla domáhat pelechu třeba ve tři odpoledne. Pelechu a v lepším případě postele. Nora chodí spát spolu s lidmi. Poctivě čeká, až ustanou poslední známky denního ruchu, a jde na pelíšek. Vstává ale první a jde se podívat, jestli spím. Když spím, způsobí, že nespím. Když nespím, způsobí, že vstanu. S letním nebo zimním časem to nemá nic společného.
Naskýtá se další definice člověka – je to tvor, který se nechává buzerovat nastavením nějakých ručiček nebo číslíček.
Je to počínání nepřirozené. Počínání přirozené je takové, když se necháme buzerovat psem.
Strašidýlka
Už podeváté táhl Prahou průvod strašidel. Je to skělá akce, strašidýlka mají souvislost s Muzeem strašidel v Mostecké ulice a základnu mají v Muzeu alchymie na Jánském vršku. Obvykle, tedy i ve středu, pak táhnou od Prašné brány přes Staroměstské náměstí na Malostranské náměstí. Už potřetí jsem šel s sebou a fotil spolu s posluchači mé fotografické Dílny.
Šla s námi paní Strašidýlková s pejskem, tuším, Dorinkou. Je to cesta dlouhá, dosti únavná, protože se pořád stojí a něco vykládá (o pražských strašidlech, je to tak trochu putovní encyklopedie pražského děsu) a nakonec jsme spočinuli u stolu v útulných prostorách nahoře na tom Jánském vršku. Dorinka seděla na lavici vedle své paní.
“Smí do postele?“ zeptal jsem se.
Paní Strašidýlková přikývla. Pak dodala:
“Mám tři.“
Další úvahy a poznámky najdete na stránkách The Hyena