Louku v Olešku, kam chodíme s Gari a Norou na procházku, vroubí les. Na jednom místě jsou v něm poschovávané domky. Ono je to tam celkem hodně obydlené, i hlouběji v tom lese jsou domy. Ono je celé to Oleško tak trochu domo – leso – park.
Tuhle jsem se tam dal do řeči s jedním pánem, který tam bydlí. Říkal jsem mu, že se tam dobře pejskuje, protože je tam živo a zvířata se těm místům vyhýbají, takže nejsou mrzutosti.
“To jo, vyhýbají,“ přisvědčil ten pán. „Jak který. Tak třeba zrovna tamhle běží liška.“
Otočil jsem se právě včas, abych zahlédl zrzavý huňatý ocas, jak mizí v křoví.
Moje dámy si Feriny nevšimly. Gari by hned běžela se na toho zajímavého pejska podívat.
Auto v lese
Je to taková smutná příhoda – včera odpoledne se Gari s Norou proháněly po louce a najednou koukám, jede po polní cestě auto. Obyčejné městské. Zbystřil jsem a ohlížel jsem se po holkách, aby je snad nenapadlo běžet a auto si prohlížet. Jsou zvědavé na všechno divné a tohle auto divné bylo. Spíš tu potkáte lidi na koni než městské auto.
Přijelo blíž, zastavilo. Za volantem paní. Velmi smutným, skoro až plačtivým hlasem se mě ptala, jestli jsem nezahlédl dva pejsky, jednoho velkého černého a s ním jorkšíra. Zmizeli jí předešlého dne odpoledne a od té doby po nich pátrá. Naposledy je prý někdo viděl nedaleko, tam u sloupů vysokého napětí, kde mají cyklističtí zlomkrci vybudovanou svoji dráhu s hupánky a skokánky.
Pejsky jsem neviděl. Moc bych si byl přál, abych je našel, mám v mobilu číslo té paní. Takhle mi párkrát zdrhnul Gordon, ano, ten Neviditelný pes. Jednou dokonce bydlel u cizích lidí čtyři dny. Vím dobře, co je to za pocity. Tak budu držet palce – a koukat po černém psu s jorkšírem po boku.
Mládež vychovávati
V nám blízkém okruhu přibyl pejsek, je to fenečka rodu mops a jmenuje se Tara. Je dobré pejsky seznamovati, je na to i učené slovo socializace. Pro seznámení s Tarou zvoleno neutrální pole, venku, na louce. Tedy ani tam, kde Tara bydlí, ani tam, kde jsou doma Gari s Norou.
Tara je malinká a velikosti Gari nebo Nory nikdy nedoroste. Dokonce i přísný Bart by takto malinkého psa toleroval. Uvidíme tedy, jak vše proběhne.
Nejdřív byly všechny psí dámy opatrné a Tara se snažila držet mezi sebou a velkými bílými psy něčí nohy. Pak se osmělila a když je mládež osmělená, Gari začíná vychovávati: hufhuf, řekne. Tara se polekala a schovala. Pak ovšem důvtipně usoudila, že to byly jenom řeči a začala skákat a dorážet.
Na to Nora: hufhuf chňap!
Tak dost. První socializace skončila. A musíme Gari s Norou přesvědčit, že Tara není a nebude další přírůstek do rodiny.
Další úvahy a poznámky najdete na stránkách The Hyena