Gari vběhne do každých otevřených vrat a Nora vběhne všude tam, kam vběhla Gari. Nicméně Gari je přeborník ve vbíhání. Její nejvyšší výkon: vběhla do vrat a pak do dveří a vbíhala tak dalece, že se ocitla v ložnici v prvním patře – jednoho souseda u nás v ulici. Zastává zásadu, že kde je otevříno, tam je dovolíno.
Včera zase takhle vběhla a já už viděl, že se blíží krize. Vběhla do vrat a ta se pomalu zavírala, majitel domu vjel dovnitř autem a vrata má na motorový pohon. Volám, Gari se vrací a je to jak když Indiana Jones prchá z hroutícího se chrámu, s tím rozdílem, že Indiana proklouzne a ještě si stačí vzít klobouk, kdežto Garinka nedoběhla.
Máme Garinu doma, vysvobodil jsem ji z pasti. A určitě si nemyslíte, že si z toho vzala poučení.
Kde máte pejsky
Při červencovém měsíčním úplňku jsem se přichomejtl k sousedskému měsíčnímu dýchánku. To sousedi o pár ulic dál si popovídají a dívají se při tom, jak ten Měsíc pěkně svítí nad lesem u sousedních Černíků. Vracel jsem se z večerní procházky a samozřejmě jsem tam na chvilku zkejsnul. Pejskové se metelili kolem a dával jsem pozor, aby nikoho neotravovali. Oni obvykle neotravují, ale co kdyby, znáte pejsky.
Včera jsme se tam vypravili s Ljubou. Byl to úplněk spojený s částečným zatměním, událost dvakrát významná. Pejsky jsme nechali doma, aby se tam nemetelili a nikoho neotravovali.
Přišli jsme na místo a první dotazy zněly: „Kdepak máte pejsky?“
Jeden soused tam pejska měl. Ten se nemetelil a neotravoval. Věřte nevěřte, seděl a koukal, jak ten částečně zatmělý Měsíc pěkně svítí nad lesem u sousedních Černíků.
Chutná svačinka
V pondělí našla Gari někde v křoví kus chleba. Pořádný kus, skoro půl bochníku. Bylo to už v závěru procházky, donesla ho až k autu a skočila s ním dovnitř. Tam jsem chleba zabavil a hodil zpátky napospas přírodním jevům.
Ovšem včera ráno jsem pejsky dovezl na stejné místo, odkud vyrážíme na okružní cestu po woodstockové louce (tak říkáme místu, kde se konávaly koncerty typu Woodstock, nedaleko Oleška), a pondělní chleba našla Nora. Děláme ten okruh, jak kdy, ale minimálně dvou-, když je nálada tak až čtyř-, možná pětikilometrový. Včera jsme šli dobrou trojku. Chleba nesly na střídačku obě, chvilku Nora, chvilku Gari.
Vzpomínal jsem na Gordona, inspirátora Neviditelného psa – ten vydržel nosit klacek v hubě, našel ho a donesl až domů. Bart, ten zase vyhledával a domů nosil tenisáky, zbloudilé střely z tenisového kurtu Mrázovka. Nicméně v časové délce ponosu, to v úterý padl rekord. Pravda, byl to výkon štafetový.
Troubení na holuba
Naložil jsem pejsky do auta a vyrazili na výlet. Už to vypadalo, že nám nic nebrání dosáhnout cíle, té velké louky v Olešku, kde Gari s Norou můžou běhat a honit se a pátrat po myšičkách. Něco se přece vyskytlo: holub. Stál uprostřed ulice, koukal na nás kulatým okem, přešlapoval a dával najevo, že se nehodlá hnout. Lehce jsem na něho troubnul, on nic. Tak jsem ho velmi opatrně objel. V zrcátku jsem ho pak viděl, jak se za námi dívá. To jsou dneska lidi, říkal si. Oni by jezdili těmi svými auťáky sem a tam, jako by se neholubilo!
Jeli jme dál a v paměti mi vytanula anekdota, já si jich pamatuju jen málo, ale tuhle mám rád od dětství.
Vsadili se orel, jestřáb a holub, dohodli se na závodech Praha – České Budějovice. První dosedl na špičku Černé věže orel, chvíli za ním tam doplachtil jestřáb. Čekají deset minut a když se nedočkali ani po půl hodině, měli starost, jestli se holubovi nic nestalo. Vraceli se, koukali, až doletěli na Pankrác a on tam dole kráčí holub. Tak se k němu snesli a co že se tu špacíruje, vždyť oni dva, orel a jestřáb, už dávno v Budějovicích byli!
Holub na ně užasle koukne: „Jo vono se letělo?“
To byl on, na té naší ulice, to byl on, ten závodní holub.
Další úvahy a poznámky najdete na stránkách The Hyena