Pejskové jsou konzervativní a vyznávají rituály. To, co je dnes, má být stejné jako včera a předevčírem, zkrátka odjakživa, jak si myslí tříletá Gari a pětiletá Nora. Nebylo tedy slýcháno, aby nesměly vyběhnout dveřmi kuchyně ven do zahrady.
K tomu dvě poznámky.
Nesměly vyběhnout, protože terasa je dřevěná a odpoledne jsme ji s Ljubou napustili osmo lakem. Nevěřte reklamním žvástům, že terasy jsou bezúdržbové. Je třeba je napustit na podzim a zjara.
Z čehož plyne druhá poznámka. I na jaře jsme napouštěli terasu olejem. I na jaře nesměly obě opice vyběhnout na zahradu. To, že ta dnešní zápověď je neslýchaně unikátní, to je jen iluze. Plyne z toho, že jsou hňupíci a nepamatují si, co bylo na jaře.
U lidí je to jiné, ale ne principiálně. Taky jsou hňupíci. Ale jejich paměť je o něco delší. Z geologického hlediska bezvýznamně.
Pokušení
Jel jsem do Hornbachu pro barvu. Gari dala najevo nezájem a nehodlala se hnout z křesílka. Mimochodem, je jí nějak šoufl, zřejmě něco někde zase sežrala. Není jí vysloveně špatně, ale taky to není ta Gari, odvozeno od Garibaldiho. Naopak Nora trvala na tom, že pojede se mnou.
Jeli jsme tedy do Hornbachu, Nora zůstala v autě, já koupil barvu. Oni v tom Hornbachu mají kromě kladívek a šroubečků taky pekárnu a v ní všelijaké dobré preclíky a koblihy a šátečky a najednou, jak tak jdu od pokladny s tou barvou, jsem si vzpomněl na rohlíky, já rád slané loupáky, zamířil jsem tedy do té pekárny.
No a než jsem vešel dovnitř, jen tak v průhledu jsem spatřil takového hnusného pupkatého chlapa, jak čumí na ty dobré preclíky a koblihy a šátečky, a já si vzpomněl na tu hubenou Noru v autě, zvolal jsem apage preclikas a vracel jsem se domů, s barvou a bez loupáku, s hubenou Norou za zády.
Zkouška psem
Na ranní procházce musím přejít s pejsky centrální ulici našeho satelitu. Oni se celkem chovali až dosud rozumně, ale rozhodl jsem se to institucionalizoavt. Takže, podle foršriftu, pejsky přivolat, uklidnit, posadit a až na povel vypustit. Což se daří.
O to je výsledek cennější, když jsou v cestě překážky. Ráno paní sousedka na rohu zametala listí a kolem se motal její Idi. Holky se o Idiho hodně zajímají. Musel jsem tedy přidat na hlase, abych je dostal za sebe a posadil a pak čekaly jak kukačky na moje Vpřed.
Sousedka se ani nelekla, když jsem na Garinu zařval K noze.
Zato Idi žasnul. Musí to bejt?
Nemusí, Idi, ale když to je, je to lepší.
Další úvahy a poznámky najdete na stránkách The Hyena