Máme hodně zakamenovanou zahrádku, skromně tomu říkáme zahrada japonského typu. Ale je to v podstatě japonská zahrada jak má být a od neděle je ještě japonštější, protože jsme usadili poslední zásadní kámen. Ten se doposud choulil u vrátek, kam ho někdy na přelomu roku složil jeřáb.
Dnes už je na svém místě. Co to má společného s pejsky? Nesměli se adjustace zúčastnit, aby se nepletli. Operace trvala tři hodiny, na zahradě se pohybovali tři zcela cizí pánové a Nora s Gari byly nejen uvnitř domu, ale dokonce v patře, aby neviděly ven!
Nakonec byly vypuštěny. Copak řekly na významný přírůstek ve skladbě našich kamenů?
Zhola nic. Jsou to bytosti ne-estetizující. Někdy dělají věci anti-estetické. Tentokrát zachovaly neutralitu. Aspoň že tak.
Bojoví motýli
Myšičky, to je tradiční předmět zájmu asi všech pejsků, rozhodně těch našich. Kupodivu ale zaujali shovívavý postoj k bojovým motýlům.
Kdybyste se ponořili do mých psích análů, zjistíte, že lovu motýlů je zde věnováno hodně prostoru. Všímal jsem si, že pokusy o sestřel bojového motýl jsou obvykle neúspěšné – vybavuji si snad jen jeden, dva případy, kdy se Irisce a po ní Noře podařilo motýla chytit. Přitom kupříkladu mouchu pes chytí na to tata a bohužel pro něho i vosu. V tom byl mistr Bart, můj rotvajler, dej mu pánbu psí slávu. Proto mě překvapovalo, že pokusy o sestřel motýla jsou tak neúspěšné.
Asi je to dáno nepředvídatelnou trajektorií letu. Každopádně, Gari s Norou motýly neloví.
Možná i proto, že skoro žádní nejsou. Že by to bylo až tak jednoduché?
Zbytečné lámání hlavy
Svůj domácí počítač mám v pokoji (pokojíku) pro hosty. Zabral jsem toaletku vyrobenou z litinového podstavce šicího stroje od firmy R & G, na desku postavil monitor Eizo a osmijádrový počítač mám na peřiňáku. Vedle je lůžko pro hosta a na něm se válí dvojice Gari & Nora.
Válela. Lůžko bylo ošetřeno tlustou dekou a na ni si pejskové směli vlézt.
Včera odpoledne – změna. Místo tlusté deky bělostný povlak. Napadlo mě, že blažená koexistence s pejsky skončila.
Přišla Nora, smutně pohlédla na bílou postel a odešla. Je to moudrý pes a ví, co se sluší a co se nesluší.
Přiběhla Gari. Uviděla čerstvé povlečení a hup, už byla nahoře. Zařval jsem a hup, už byla ze dveří pryč.
Pak jsem to vyprávěl Ljubě. No a vidíte, chyba lávky nebo spíš chyba povlečení: lůžko ztratilo statut hostovského ležení a oficiálně se stává psím ležením a to bílé povlečení je určeno jim, Gari a Noře.
Zbytečně jsem přemýšlel, jak jim to vysvětlit. Co tyto řádky píšu, už obě leží na tom bílém povlaku a nezdá se, že by je cokoli trápilo.
Další úvahy a poznámky najdete na stránkách The Hyena