Musel jsem je rozdělit. Nora kliduje, aby se jí zhojila namožená tlapka, takže chodím na procházku jenom s Gari. Nějak se stalo, že jsem sice vyšel z vrátek jenom s Gari, ale Nora proklouzla na zahradu. Nastalo kvílení: Nora kvílela, že nemůže s námi, Gari kvílela, že nemůže běhat s Norou. Je to šlamastykální situace. Můžete udělat ledacos, můžete převrátit hory a zasypat údolí a zavázat řeky na uzel, ale nemůžete přimět dva pejsky, aby přestali kvílet, když chtějí k sobě.
Jaká tlapka?
Pár dní pauzírování a výsledek se dostavil, Nora je opět ve 4WD provozu, má řádný záběr na všechny čtyři. Bylo možná štěstí, že ty nepříjemnosti přišly v mimořádně horké dny, stran pobíhání po světě nebylo o nic stát. Dnešek je o hodně chladnější. A výsledek toho setkání chladného rána a uzdravené tlapy?
Už v šest hodin ráno jsem byl na procházce. Ono je to také tím, že jsem ještě dnes sám doma. Ljuba je noční, nikoli ranní pták a obě naše čtyřnohé dámy to moc dobře vědí. Já jsem spíše typ vstávací a i to dámy vědí. Tak se stalo, že jsme před šestou putovali po cestě mezi poli k lesu.
Mimochodem, ony ty čtyřnohé dámy všechno moc dobře vědí, všechno, co potřebují ke spokojenému životu.
Pajdání je tedy minulostí a když se na Noru dívám, napadá mě – která to vlastně byla tlapka, ta pajdací?
Kdy jindy než teď
Jaká je nejvhodnější chvíle pro zabouchnutí klíčů? Tedy pro tu situaci, kdy jste venku a klíče uvnitř? To se stalo Ljubě včera, když se v podvečer vracela z procházky.
Tak samozřejmě nesmím být doma, jinak by to byla legrace. Nesmím být blízko, z téhož důvodu – a to jsem věru nebyl, protože jsem v tu chvíli držel řeč na dernisáži, tedy na uzavírání úžasné výstavy fotografií z japonského Kjóta od Zdeňka Thomy. Takže já v Křížové chodbě Staroměstské radnice, Ljuba před zamčenými dveřmi ve Zvoli.
Ale aby to bylo dokonalé, pak musí být Nora vyválená ve svinstvu, musí smrdět jako čapčuch, jak se u nás říká, musí z ní okapávat zelená slizovitá hmota.
Byla to taková jakási synergie smůly.
Cesta zpátky kombinací pěší chůze, metra a auta trvala hoďku.
Zelený sliz mezi tím uschnul a míň smrděl, uschnul a tím pádem pak šel hůř mejt. Vše mělo jediný pozitivní efekt: rekonvalescence skončena, Nora je už zase plně aktivní.
Prací místo
Nemám na mysli prádelnu. Ty zmizely... jak je to dávno, kdy prádelna bývala v kdejakém činžovním domě a partaje se střídaly s velkým prádlem! Tuhle instituci zahubila automatická pračka. Nuže, prací místo je to místo, kde se Gari s Norou perou. Je to praní laškovací, tedy provázené chňapáním, nikoli kousáním. V současné době vím o dvou místech, kde se obě pustí do laškovného křížku. Jedno je u nás v ulici, vždy při návratu z procházky – těch posledních sto metrů spolu zápolí. Druhé místo je v Břežanech v garáži domu, kde mám ateliér. Zajedu do garáže, zaparkuju, vypustím je a ony se perou.
Není to hlavní téma mého přemýšlení, nicméně někdy mě přece jen napadá, proč to tak je. Jsem ze staré školy, která věří, že každý jev má svoji příčinu. Jaká je to příčina? Třeba pouhá bujnost, ale to neukazuje na to místo PŘED jiným místem, před domovem a před ateliérem. Možná, že jedna druhou nechce pustit a chce to místo ovládnout sama. To by naznačovalo jakési psí sobectví.
Možná ale, že prostě ne každý jev má svoji příčinu. Ony se perou jen tak.
Další úvahy a poznámky najdete na stránkách The Hyena