Pravda je, že šišku flaškou nenahradíš, to ví Nora velmi dobře, a tak jsme i dnes hráli šišku, tu kopanou / hokej na lesní cestě. Pak ale Nora kápla na opuštěnou flašku, třetinku, z plastu. Určitý typ lidí má nutkání nosit plastové flašky do lesa a Nora je na rozdíl ode mne bytost, která takové chování nejen schvaluje: je jím nadšena. Plastová flaška se dá skousnout do placky a ta se dobře drží v tlamě a dá se tím smýkat a házet a zlobit.
Taky se do toho nejen dá, ale musí kopat. Tomu se nebráním, už se mi mnohokrát podařilo flašku dokopat k popelnici nebo koši na odpadky – pes se baví a já dělám pro změnu něco užitečného. V lese nemáme popelnice, a tak se stalo, že Nora flašku někde zaštrachala a vrátila se ke své šišce.
Jaké to ale bylo radostné shledání, když při podvečerní procházce jsme nalezli onu flašku za humny, nedaleko od popelnice! To jiný pejsek ji objevil tam, kde ji Nora odhodila, a dopravil o půl kilometru dál. Takže to dopadlo dobře, pes se bavil a já učinil dobrý skutek.
Kam s tou hlínou
Nora objevila na zahradě myší dírku, ústí myšího obydlí. Zájem projevila veliký, tráví velmi mnoho času spolu s Gari za humny naší vesnice, na poli, jemuž říkáme Myší louka. Bylo by to luxusní, kdyby se nemusela nikam trmácet a stačilo by jí vyběhnout na zahradu a kopat díru podle libosti.
Bylo by to k mé nelibosti a nepřipadá to v úvahu. V úvahu připadá ale něco jiného a přišla na to Ljuba: kam ty myši stěhují vyrubanou zeminu? Ta díra má průměr cca 2 cm. Průřez dírou pí er na druhou je cca tři centimetry. Deset centimetrů nory je třicet kubických centimetrů, metr dělá sto kubických centimetrů... Vždyť to by na té Myší louce při počtu myších obyvatel musela čnít uprostřed Milešovka! Kam s tou hlínou?
Vím jen, že Nory nemá smysl se na to ptát.
Hvězdy proti mé vůli
Už to bude brzy taky dvacet let, co provozuju web věnovaný digitální fotografii Digineff. Už jednou jsem to tam měl, pak neměl a teď už zase mám – video, tedy články doplněné videoklipy. Natáčíme je s Ljubou a naučil jsem se to stříhat a je to docela fajn. Točím to i u nás doma a na zahrádce a v lese, a tudíž tam jsou kolem vždycky Gari s Norou.
Je to zvláštní, ale když tak jenom jdu, ony se kolem mě motají, ale v poloměru, dejme tomu, dvaceti až padesáti metrů. Když ale začnu fotit nebo – nedejbože - natáčet, chtějí u toho být co nejblíž. Míhají se v záběru. Takže co: mám je upoutat k buku? Nikoli. Jmenoval jsem je svými chlupatými asistentkami kamery / režie, jakož i spoluúčinkujícími. Vide teď točí celá rodina!
Sněhová kalamita
Přivalila se, přitom jaro je v dohledu, kvetou krokusy! Přivalila se a nastala mela, přijel Ljubin brácha Martin, všechno jsme probírali a koukali, jak se vrství sníh za oknem a pak někoho napadlo se poptat, kdepak jsou pejskové.
Většinová mínka ukazovala na ložnici, kde zůstaly otevřené dveře, a dalo se tedy předpokládat, že tam proniknou a budou se válet v posteli. Drsnější byla pravda. Pejskové pronikli, ale ven, aby uvítali Martina, jenže zůstali venku a zatímco jsme probírali světodějná témata, jako je nesmrtelnost chrousta, Gari s Norou seděly přede dveřmi jak Hanč s Vrbatou a sníh se vrstvil na jejich temenech.
Konec dobrý, všechno dobré. Dámy vpuštěny a co? Jistě že nespustily „jak to, že jste nás nechali dřepět venku ve vánici“. Radovaly se, že jsou uvnitř. Tohle umí pes, asi každý, ale člověk? Málokterý.
Další úvahy a poznámky najdete na stránkách The Hyena