Kdybyste u nás zazvonili a já bych seděl u počítače a pejskové by se mi pelíškovali za zády, vyslali byste signál, cosi jako povel. Gari i Nora by se vymrštily a běžely ke schodům a hnaly by se dolů, jak hezky píše Sienkiewicz, jako rozvodněná bystřina. Rozdíl by mezi nimi byl. Gari by se hnala mlčky, Nora s řevem, spíš s ječákem.
V tom se Gari podobá Bartovi blahé paměti, rotvajlerovi, který skoro deset let obýval tuto psí rubriku. Ten se taky hnával mlčky. Ten nevaroval. Ten spěchal, věren heslu, opět jak píše Sienkiewicz, bij zabij. Nikdy sice nic nezabil, ale bil, to ano. Garinka se mu podobá naštěstí jen v akustické poloze, tedy tím, že mlčí. Ale to temné odhodlání k akci v ní je.
Večer jsem našel v jejím pelechu rozkousanou tužku. Jistě ji taky zdolala mlčky.
Příležitostný dvojnožec
Není to tak dlouho, co se Garině podařil akrobatický kousek. Dámy se vrátily z procházky zbahnělé a nahnal jsem je do garáže k výlevce s hadicí. Gari jako obvykle šla první. Dělá to zřejmě z bujnosti a proto, že chce být VŠUDE první, i do brány pekelné by se drala, aby ostatní předběhla. Narvala se do výlevky, já začal kropit, ona se mlela a najednou koukám, ona dělá stojku, opravdu stojí na předních tlapách!
Dneska stojku nedělala. Půda byla po ránu ještě zmrzlá, takže stačilo pejskům tlapky otřít vlhkým hadrem. Gari zase první – a když jí utírám přední tlapky, postaví se na zadní.
Chtěla by být dvojnožec, chtěla by chodit po dvou. Jako první ze všech psů.
Případ s polívkou
Gari je hubená a snažíme se ji vykrmit. Hubená je proto, že je pošuk, lítá jako střelená, všude vleze a všechno musí zkoumat. Zvedli jsme příděl granulí. Nepomohlo to. Takže Ljuba začala vyvářet.
Ne snad, že by to pomohlo. Jisté je, že nakoupila nějaké předměty, na které se nechci ani podívat, dává to do hrnce a vaří to a pejskové se po tom můžou utlouct. Sáhla i po tak silnému kalibru, jako je polívka. Uvařila ji a vystrčila na terasu, aby vystydla.
Protože jste bystří, samozřejmě už víte, kolik uhodilo – Garina polívku vyslídila a sežrala a bylo jí blbě. Jenže, jak to, že se k ní dostala? Náš pozemek je příčně rozdělen plůtkem, už jsem o tom psal, ale musím to připomenout. Na straně levé, při pohledu z ulice, jsou zadrátovaná vrátka. Na druhé straně jsou vrata v japonském stylu, s dřevěnou petlicí. A teď moje teorie. Jak pořád fouká, vítr pajtluje dveřmi a petlice se sune až vysune a z přední zahrady, pejskům přístuné, pak lze vběhnout do zapovězené zahrady zadní. Tam, kde je polívka, aspoň někdy.
Garině po polívce bylo blbě, třikrát jsme s ní museli před barák. Píšu v neděli večer, doufám, že nás nečeká jen větrná, ale taky blicí noc. V zájmu prevence jsem sroloval v ložnici koberec.
Hra o šišku
Je to Hra o šišku anebo také Norský hokej, je to na vybranou. Hrával jsem s Norou Norský fotbal – šlo o zápolení kolem míče velikosti normální meruny, opatřeného krátkými lany na protilehlých pólech. Pravidla byla jaksi neurčitá, cíl hry neznámý. Když pak do rodiny přibyla Gari, přestal se Norský fotbal hrát. Komplexnost herních pravidel má určitou kritickou mez.
Norský hokej se hraje podobně, jenomže nikoli s míčem, nýbrž se šiškou, jak jistě tušíte. V lese na cestě kopu do šišky, Nora ji honí a zároveň hraje roli brankáře. Je těžké ji prostřelit, protože má postřeh. Někdy se podaří kopnout šišku daleko a pak je nejasné, zda je to vítězství nebo prohra. I v této hře nejsou jasně definované herní cíle.
Včera jsem tuto hru hrál od místa zvaného U dubu přes Markovičky a Zelený pokojíček až po Rozcestí uhryzaného paznehtu a tam se šiška rozpadla. Večer jsem to hlásil doma.
“Ale to je nějakých půl druhého kilometru,“ žasla Ljuba.
Ano, to je půl druhého kilometru. Norský hokej je po všech stránkách náročná hra.
Další úvahy a poznámky najdete na stránkách The Hyena