Jdeme lesem, pejskové se mihotají kolem mne v okruhu deseti, dvaceti metrů. Ucítím závan hnoje. Zpozorním. Aha, nějaké prase zase vyvezlo sajrajt do lesa, musím dát pozor, aby se v něm Nora nevyválela.
Jdeme dál, závan zmizí. Uleví se mi, ale v pozornosti nepolevím. Znám místa nebezpečná, kde se sajrajt vyskytuje. V místech, kudy procházíme, jsem ještě nikdy na smrduté ložisko nenarazil, ale lidé jsou vynalézaví a naši pejskové všímaví..
Po půl kilometru je to tu zase. Uvažuji – vcházíme do předjaří, třeba lidi hnojí. Ale co by tady kdo hnojil?
Nebudu zbytečně story natahovat, jistě už tušíte vyústění.
Zdrojem smradu byla ona, Nora. Kde se v hnoji vyválela, ví jen ona sama. Ví a nepoví. Příště tam půjde zase. Je urputná. Jistě si říká – to by v tom byl čert, aby pánovi ten šampón nedošel!
Automat
Je to všechno automatické: vjedu v Břežanech do garáže domu, kde mám ateliér. Zaparkuj ve své kóji, vejdu do dveří. V chodbičce zabočím doleva ke dveřím, ty otevřu, tam už je schodiště a taky dveře od výtahu. Výtahem vyjedu do patra, vystoupím, dám se vlevo chodbou a dveře vlevo jsou dveře do ateliéru.
Tak i včera. Vejdu, dám se vlevo a hopla, jsou tam popelnice! Asi jsem se splet. Chybu napravím, dám se k výtahu, ten mě dopraví do prvního patra, jdu ke dveřím, vrazím klíč do zámku, nejde jím otočit. Chvilku lomcuji, zápolím, pak si všimnu... že práh je oplechovaný.
Teprve teď mi docvaklo, že jsem v sousedním domě.
Jenže, to je pak jako v pasti na myši, protože jak venkovní, tedy vchodové dveře domu, tak ty spojovací garážové dveře jsou zamčené, garážové jsou odemykací zevnitř. No, nakonec mě někdo vysvobodil – a byl čas na pátrání po příčině. I na tu jsme přišel: já totiž v zamyšlení zaparkoval v jiné kóji než své a tím pádem jsem šel automaticky, ale k bližším dveřím, tedy k sousedním.
Tak to je jasné. Méně jasné je, proč to vyprávím ve psí rubrice.
I to má svoji příčinu. Byl jsem tentokrát sám, bez pejsků, obvykle jsou v ateliéru se mnou. No a kdyby byli se mnou, nedovolili by mi vlézt do špatných dveří. Moc dobře vědí, které jsou ty správné, protože nahoře, v ateliéru, mají svoje pelíšky a mističky s granulemi.
Setkání s Cífou
Ráno jsme opět po delší době potkali Cífu, toho šíleně chlupatého černého rošťáka. Je to vysloveně sympatický pejsek. Kdybych byl pes, hned bych se s ním honil a hrál bych si s ním.
Nora a Gari si drží od pejsků odstup, protože jsou dvojka a vzájemně si vystačí. Cífu tolerují. Zdvořilostně se s ním pohoní, pak na něho Gari přísně štěkne, aby si nemyslel, a Nora jde raději pryč, protože nemá ráda výstupy, neboť je to dáma s vychováním.
Cífa se ohlíží. Nejsou tyhle dvě nějaké nafrněné?
Jsou, Cífo. Ale s tím už nic nenaděláme, ani ty, ani já.
Kroužení
Občas potkáváme pejska, který je vždycky celý nadšený ze setkání s Gari a Norou. Někdy ho vídám i bez společnosti našich pejsků. Plouží se vedle svého pána zasmušile a loudavě, rozhodně z něho nesrší životní optimismus. Když ale spatří Gari s Norou, vjede do něho život a pak se spustí taneční rej. Zdá se, že to baví i Gari s Norou, a tak tedy se zastavím, i pán toho pejska se zastaví, a sledujeme to kroužení.
Nemůže trvat věčně a je třeba pokračovat v cestě, přece nemohu do Hyeny napsat - dneska Hyena nevyjde, kroužíme. Jak ale toho pejska odchytit? Na přivolání nereaguje, pán není na špici jeho priorit zájmu. Takže musím zavolat naše pejsky, přiblížit kroužení ke mně a pánovi, abychom se ocitli v centru víru a teprve pak dojde ke chňapnutí a fixaci a následnému odvedení pryč. Zasmušilému a loudavému.
Další úvahy a poznámky najdete na stránkách The Hyena