Neviditelný pes

BEST OF HYENA: To bylo leknutí

26.1.2016

Hodně nasněžilo, pejskové z toho mají radost. Já ostatně taky, protože konečně je pořádná bílá zima a ta vypadá hezky na fotkách. Takže jsem fotil pejsky v lese, jak jinak než mobilem. A ten mi vypadl ze zkřehlých prstů do sněhu.

Ono je to všechno fyziologicko-fyzikálně pochopitelné. Prsty musí být zkřehlé v mínus sedmi. No a ten iPhone je teplý, protože byl celou dobu v kapse. Zapadl do sněhu, jeho teplý povrch natavil sníh kolem sebe, ale ten hned zmrzl. Takže jsem upustil iPhona a ze sněhu vytáhl sněhuláka. Netelefonoval, jak jinak, copak sněhuláci telefonují?

Velmi zasmušile jsem se vracel k autu (byli jsme na pejskacím výletě autmo). Utěšoval jsem se nadějí, že snad jsem byl na hraně nabití a že iPhone chcípnul prostě proto, že už neměl šťávu. V autě jsem do něho vrazil dobíjecí kabel. Haleluja, iPhone ožil!

Ale vybitý nebyl, ukazovalo to 57%. Takže on jenom protestoval. A pejskové? Těm to bylo putna, že mám starosti, jsou to potvory potvorné!

Čehý a hot

V úterý svítilo sluníčko. Vypravili jsme se v plné sestavě na Vyhlídku Máj, to je místo nad Vltavou, v místech někdejších Svatojánských proudů, poblíž vesnice Teletín. Načež se ukázalo, že je to místo nadmíru nebezpečné, kluzké, vskutku hrozivé. Dohodnuto, že Ljuba pořídí fotky a já Gari a Noru odvedu.

Máme k tomu účelu speciální vodítko s rozdvojkou na konci. Gari s Norou pak klušou vedle sebe jako spořádané dvouspřeží. Na Máji to bylo jinak.

Gari se hnala kupředu za vidinou běhání po louce nad Teletínem, jenže Noru silně znepokojilo, že nemáme Ljubu s sebou. Takže to vypadalo tak, že se Gari hnala kupředu a vlekla Noru, ta zase chtěla dozadu! Ona je Gari dobrodruh, kdežto Nora je typ rodinný a chce nás mít všechny pohromadě.

Naštěstí netrval ten napnelismus dlouho, Ljuba se vrátila a louka nad Teletínem rozevřela svoji zasněženou náruč dvěma čtveřicím dychtivých tlapek.

Mrazivé ráno

Že je dnes ale kosa! Pejsky jsem zatím vypustil jen na zahradu, aby se vyčurali. Po minutě, po dvou jsem jim šel otevřít. Tiskli se ke stěně domu a tetelili se. No a až dopíšu tyto řádky, půjdeme na obvyklý čtyřkilometrový okruh. Už vím, že budou běhat p louce jako šílenci, až jim bude sníh od patiček stříkat. Žádné drkotání. Až se ke mně vrátí a já se jich zeptám, jestli jim nebyla zima, odpovědí: Jaká zima? O čem to mluvíš, pane?

Hra o jablko

V autě jsme měl podivnou nakyslou vůni. Všiml jsme si jí až po nějaké době. Napadlo mě, že jsem snad někde vytrousil součást nákupu, však víte, jak dovede páchnout třeba mléko! Bylo to ale jablko. Leželo vzadu, v prostoru zadních sedadel, kde Gari s Norou mají svůj přepravní brloh.

Gari někde našla jablko, zatáhla ho do auta a na půl rozhryzala. Jablko jsem tedy vyhodil, pach zůstal.

Jak vím, že to byla Gari? Na to je jediná odpověď: kdo jiný by to mohl u všech svatých chundelatých mohl být?

Další úvahy a poznámky najdete na stránkách The Hyena



zpět na článek