Ranní čurání je bezproblémová akce. Zavelím „čurat“ a obě holčiny se mohou přetrhnout, se štěkotem se ženou ke dveřím a šup, už jsou venku a konají, co ráno konati jest třeba. Večer je to ale méně akutní a nadšení podstatně menší. Někdy nulové, když napadne sníh, světe zboř se, v lednu.
Ljuba se včera uchýlila k nordické lsti. Zavedla Gari s Norou ke vchodovým dveřím – vedou do přední zahrady, ta je, podotýkám, oddělena plůtkem od té větší, zadní zahrady. Tam pejskové nyní nesmějí, od té doby, co jsme na podzim tam konali nějaké změny a trávník se zatím ještě nevzpamatoval a jsou na něm zdroje pro hliněné otisky tlapek. Ale teď mrzne a to byl podklad pro tu nordickou lest. Nikoli povel „čurat“, ale povel „kočičky“.
S velkým řevem vyhrnuly se obě dámy otevřenými dveřmi na terasu a odtud do zadní zahrady a tam, kočiček nenaleznuvše, vyčuraly se.
Zvykem se to ale u nás nestane.
Doprostřed
Gari s Norou mají svoje křesílka v obývacím pokoji, tudíž nelezou na křesílka naše – ani v tom případě, že jsou samy doma. No a s námi sdílejí kanapátko v pracovně, to když si pouštíme televizi. Tam se napáskujeme všichni čtyři, Ljuba a já a oba pejskové, přesně jako to chodí u Simpsonů. Tím pádem je kanapátko otevřené i pejskům, to dá rozum.
Mohou na něj oba. V praxi to ovšem vypadá tak, že ten, který přijde první, se posadí doprostřed, a ten druhý pak stojí a zoufale hledí. Obvykle ten první je Gari, ale stává se to i opačně. Přitom je to kanapátko dost široké pro dva lidi a dva psy. Že by projev sobectví?
Jsem optimista a nahlížím z té dobré stránky na svět i na charaktery. Tudíž si myslím, že je to projev záliby v geometrickou souměrnost.
Důslednost
Naši přední a zadní zahradu dělí dva plůtky a dvě branky. Ze strany ulice je plůtek vlevo delší a branka je nižší – zrobil jsem ji sám, visí na lehkých pantech, je na svém místě upevněna drátem, aby se neotevírala. Napravo jsou důkladné dřevěné dveře v japonském stylu. Ty mají dřevěnou petlici, sám jsem ji vyřezal, aby vypadala co nejvíc rustikálně.
Ranní rituál vypadá tak, že vypustím pejsky do přední, s ulicí sousedící zahrádky, aby se vyčurali. Gari jen vystrčí nos. Když je zima, a ani dnes horko není, nos hned zastrčí a přešlapuje v předsíni. Nora se vyčurá a pak se jde přesvědčit, jestli ty dřevěné dveře náhodou nezůstaly otevřené. Pak by šla do zadní zahrady se vyčurat znovu.
V přední zahradě se čurat dá, ale v té zadní je to totiž lepší.
Velký Bratr
Koupil jsem do domácnosti Velkého Bratra. Je to pidikamera, ta se připojí k naší wifině a přes ni komunikuje s nějakým serverem v Tramtárii. Patří k tomu appka v mobilu. Takže máme přehled, co se děje doma, tedy v dosahu kamerky, i když jsme – třeba – taky v Tramtárii.
Nebo v kině. Usedneme do křesílek, bylo to v sobotu, šli jsme na Tarantina (nevěřte kritikám, je to výborný film) a že copak asi dělají pejskové. Zapnu appku, ta se spojí se serverem v Tramtárii a ten s kamerkou v pokoji. A vidím Noru, ta leží na kanapíčku. A vidím Gari, ta leží na pelíšku. Copak to tam asi Garinka dělá?
Hýml, ta potvora mi žere pantofel, zuřím.
Pst... syčí Ljuba. Už to začíná.
Ano, je to velká výhoda vědět, co se děje doma.
Další úvahy a poznámky najdete na stránkách The Hyena