BEST OF HYENA: Milovníci deště

Blahodárný to jev, takový déšť, zvlášť po horkém dni. Přinese osvěžení a vůni, jakousi radostnou, protože předznamenává hojnost. Vůně, ty mají pejskové rádi a vedru se vyhýbají, skrývají se ve stínu a snaží se chladit vyplazeným jazykem. Déšť přichází jejich touze vstříc, přináší osvěžení v myriádách kapek a kapiček. Déšť šumí a ten šumot uklidňuje. Chce se zavřít oči a propadnout do snění o ráji, šumném a voňavém. Otevřeš oči a ráj je všude kolem tebe, padá z nebe.

Ovšem ze všeho nejlíp je koukat na to z okna. To je pak poezie jako na televizní obrazovce.

Poezie za oknem

Vědci zjistili

Je ku podivu, co všechno vědci zjistili! Dnes čtu na Novinkách, že tým amerických vědců, jistě na bázi masivního peněžního grantu, zkoumali chování 36 psů a zjistili, že psi dokážou žárlit jako člověk. K témuž objevení by došli, kdyby se zeptali nejbližší babičky, která na rohu venčí svého ňufíka. Zpráva cituje doktorku Christinu Harris, profesorku s University of California, San Diego. Když čteme její profil, zjistíme, že paní profesorka zkoumá i to, proč se smějeme když nás někdo lechtá, a jestli závist ovlivňuje politickou orientaci. Ach jo.

K té žárlivosti: Nora žárlí, když se Gari šmrdolí kolem pejska Cifa, a honí ji od něho pryč, ale když si pejsek Cif dovolí na Gari, sprdne ho na tři doby a honí ho pryč. Napsal bych o tom studii a možná dostal aspoň docenturu na UCSD..

Když je horko

Slunečné léto má mnoho půvabů a přináší nejednu výhodu. Louže vyschly a pejskové se nezprasí, jen si trochu zapráší tlapky a ty si očistí, když proběhnout přes trávník. Není třeba je trápit hadicí, jak to děláme v deštivých dnech.

Až na to, že Gari včera sama a dobrovolně a bez křiku a bez lákání skočila do psího sprcháče, sedla si v něm a koukala po mně, kdepak jsem a kdy se budu konečně mít k dílu! Nebyla špinavá. Bylo jí horko a chtěla, abych ji ochladil vodou.

To víte, že jí to připomenu, až zaprší a ona se vrátí z lesa obalená bahnem a bude na mě dělat ukřivděné ksichty, až ji poženu do sprcháče!

Von de

Žiju teď poněkud staromládenecky, Ljuba je s kamarádkami na Islandu a můžete sledovat jejich stopy na Facebooku. No a já jsem s kamarádkami Gari a Norou ve Zvoli. Dopisuju trilogii Tajemství pěti světadílů, román ve šlépějích Julese Verna, a mám se moc dobře. Nora, když píšu, se povaluje na pohovce v pracovně. Ráda poslouchá klapot prstů do klávesnice. A kdepak je Gari?

S pracovnou sousedí ložnice. Jdu se podívat. To znamená, že přestanu klepat, odsunu židli, vstanu a jdu. Gari potkám ve dveřích, jde mi vstříc. Tváří se nezúčastněně. Dívá se na dveřní futro a z jejího výrazu v obličeji čtu: To je zajímavý, že ta horní část futra svírá se svislou částí pravý úhel. No a v pokrývkách je vytlačený důlek, když si sáhnu, ještě teplý.

Ano, když přestanu ťukat a šramotím židlí, znamená to: von de!

Gari si hraje na lachtana

Další úvahy a poznámky najdete na stránkách The Hyena