Gari si vede zdatně. Slyší na jméno, přiběhne na zavolání a zejména Ljuba s ní dělá divy výchovy. Nebylo by ale normální, kdyby nedělala malá zlobeníčka. Tak například vleze do kterýchkoli otevřených vrat nebo vrátek a pak je na zahradě. No a když mají otevřené domovní dveře, je uvnitř domu.
V praxi to pak vypadá třeba tak, že jdu po ulici. Gari se batolí za mnou. Ohlížím se, dejme tomu, každých třicet vteřin. Ohlédnu se tedy, jdu dál a za patnáct vteřin se ozve hlaholení. Ohlédnu se, Gari nikde a hlaholí dům.
No jo, pootevřená vrátka, otevřené dveře a Gari se jim zjevila v kuchyni jako malinký chlupatý duch!
To je ještě dobré. Včera vlezla lidem do auta. A měl jsem kamarádku, ta měla ovčáka a ten nastupoval do autobusu – a odjel jí. To bylo teprve zlobeníčko!
Ptačí sezóna
Je to tady, vzduch je plný rozjívených opeřenců, a nastala tedy chvíle, aby Nora zasáhla a zjednala pořádek. Zvláště pak kosáci jsou nebezpeční, protože mají černou barvu , velké tělo a létají hlučně.
Gari zatím netuší, jaká je psí povinnost, a jen zvědavě přihlíží, když se Nora postaví do střehu, nakrčí přední tlapu, natáhne krk a napřímí oháňku. Pokud by opeřenec pokračoval v opovážlivém létání, rozběhne se za ním. U nás na zahradě to jde, pravda, těžko, je to tu malé, samé zákoutí a opeřenci drze kličkují. Nora si to vynahradí venku, na poli. Tam nastanou ptačí hony. Budu sledovat, kdy se k nim Gari připojí, nebo zdali setrvá v roli pobaveného diváka. Jak jsem ji poznal (už bude u nás měsíc, za tři dny), dlouho s rukama, pardon, tlapama založenýma nevydrží.
Spolu chyceni, spolu...
Ne, na věšení nedošlo, jak by mohlo! Ale chyceni byli, Nora a Gari. Přicházím do obývacího pokoje a už na chodbě jsem uslyšel chroustání. No a samozřejmě, oba na koberci a ožižlávali jeden z jedné, druhý z druhé strany podpalový klacek. Oba vědí móóóc dobře, že se to nesmí a nedbají. Pakáž to lotrovská! Mají k žižlání především krokodýla, pak skunka, taktéž růžového králíka a měkký míček.
Ovšem, co naplat. Zakázaný klacek nejlépe chutná, i za cenu rizika spolu chycení a spolu... vynadání.
Je to ještě miminko
Gari bylo v noci špatně, Ljuba s ní velkou část probděla a já spal s Norou v Annině pokoji. Je to jako s malým dítětem. Žádné veselé povídání dneska nebude. Ono to jistě nebude nic vážného, ale znáte to vy, kdo jste měli co do činění s děťátkem: je to starost, i když jde o maličkost.
Kolozubka
Včerejší perná noc spojená s Garinčiným blinkáním neměla přes den následky. Ráno jsem šel na procházku jenom s Norou, Gari zůstala doma. V poledne jsem byl s oběma v Keltském parku v Břežanech – Gari poprvé spatřila na rybníku kachny, ty bájné tvory! No a večer už vše jelo v normálních kolejích.
Před usnutím se konal průzkum ústní dutiny. Cosi Gari chroupala. Ukázala hubu, nic v ní neměla. Další chroupání. Zevrubná prohlídka huby zase nic nepřinesla. Až napotřetí jsem objevil tu skrýš a vytáhl keramzitový kamínek, ukořistěný v kořenáči. Po kolikáté jsem už šacoval psí tlamu! Šacovával jsem i Barta, dej mu pánbu psí slávu, a že ten měl skus, že by překousl násadu od smetáku. A ještě jeden objev: Gari ztrácí první zuby, mlíčňáky. Chybí jí přední zuby nahoře i dole a vypadá jako babka Kolozubka.
Další úvahy a poznámky najdete na stránkách The Hyena