Je to označení provokující k trapnému žertování, nicméně je mířeno na funkci či živnost navýsost úctyhodnou. Je to člověk, který umí to, co by řádný manžel měl umět, umí všechno opravit.
Selhal jsem v tomto ohledu na celé čáře. Protékaly oba záchody, kohoutek na dřezu se nedal utáhnout, držák toaleťáku na spodním záchodě byl nakřivo, baterie nad vanou neměla růžice, protože ničema instalatér instalaci zbastlil a pak se na ni vybod, vyviklaly se panty dveří do ložnice a tekl bojler. Načež Ljuba objevila instituci Hodinového manžela. Ten pán přijel ve smluvený den a dokonce deset minut před termínem, všechno opravil, vzal si rozumný honorář a odjel.
Je možné, že to ani nebyl člověk. Že byl členem výsadku andělů seslaného do této země. Abychom se nepolekali, jsou převlečení za všeumné řemeslníky. Každopádně, budtež pochváleni, budtež velebeni.
Předmyčka
Myčka na nádobí má dvě patra. Ve svrchním patře se myjí sklenice a šálky, v tom spodním pak talíře a příbory. Vidličky a nože se ukládají do zvláštní plastové schrány. Nora myčku miluje. Jakmile ji otevřu, hned přiběhne a olizuje nože čouhající z té schrány. Pomáhá nože mýt. Funguje jako předpírka, tedy jako předmyčka.
Hygiena? Se psem v domácnosti dostává hygiena vždycky tak trochu na frak. Říkám si: Nora olízne nože, ale pak se spustí mycí program a pěnová voda všechno omyje, sklenice, šálky, talíře i nože s vidličkami. Co je horší, z hygienicko-.epidemiologicko-meduicinálního hlediska, zbytky jídla v různém stavu dekompozice, anebo pozůstatky psích slin? Navíc, když mi Nora olízne nos, je to přímější kontakt než sekundární kontakt přes nůž a myčku.
Takové to jsou úvahy před zavřenými dveřmi myčky. Nicméně, kdybyste někdy byli u nás na obědě a jedli rukama, pochopím to.
Veliká
Hru na velikou jsme s Norou objevili, ještě když byla hodně malinká, a teď, když už je veliká, v ní pokračujeme. Nikdo není dost veliký na to, aby se nenechal obdivovat za to, že je ještě větší. Je to jednoduchá hra. Vracíme se z procházky podél pole, pak zabočíme do příčné ulice. Tam Nora zrychlí, už ví, že se bude hrát na velikou. Hodně zrychlí, to znamená, že já jsem hodně vzadu. Zmizí za rohem, nakonec dojdu k rohu i dál, a za rohem... Mají tam před vjezdem na pozemek složený štěrk a kupu přikryli plachtou. Nahoře stojí Nora a už mě vyhlíží, kdy vyjdu zpoza rohu a uvidím ji. Takže vyjdu, uvidím ji a musím VELMI obdivně volat: Veliká! Ty jsi veliká! Ona přiběhne, já jí dám ňamítko a ona spokojeně běží naproti přes ulici, kde je za plotem hodný pejsek Kubíček.
Na těch psích hrách se mi líbí jejich neměnnost. Věci jsou takové, jaké jsou, a netřeba je měnit. V našem lidském světě proměn je to příjemná deviace.
Další úvahy a poznámky najdete na stránkách The Hyena