* neprovozuji solárium
* nikdo z mé rodiny ani kamarádů neprovozuje solárium
* nechodím do solária
* nikdy jsem nebyl v soláriu
* nechystám se do solária
* je mi putna solárium
Jen je mi to takový divný, co tak najednou.
Ženská otázka
Složení kurzů digitální fotografie se hodně změnilo za deset let, co se jimi pravidelně zabývám. Institut digitální fotografie IDIF před sedmi lety, kdy jsem ho spoluzakládal s Honzou Březinou, byl takřka výlučně mužská záležitost. Na seminářích a přednáškách se tu a tam objevila nějaká emancipovaná žena. Dnes je to naopak, na mých kurzech převažují ženy. Včera na semináři o fotografické kompozici ve Vojanových sadech jsem měl deset posluchaček a tři posluchače. Nejen to. Posluchačky jsou zpravidla pozornější a chápavější než muži a mají lepší výsledky, většinou. Nemusím se nijak přizpůsobovat "ženskému chápání" a připadá mi směšné, když výrobci fotoaparátů občas přijdou s modelovou verzí "pro ženy", což znamená, že nějaký přihlouplý kompakt nechají nabarvit na růžovo. Ženy, které ke mně chodí, jsou vybaveny zrcadlovkami nebo kompakty se širokorozsahovými zoomy.
Tohle trvá už několik let a ta tendence roste. Takže, kde je ta otázka?
No, včera, když jsme v těch Vojanových sadech končili a už jsme se hotovili k odchodu, najednou se v klenuté bráně sadu objevila skupina osob. Fotograf, nějaký pán a ještě někdo a hlavně - chlápek celý v bílém a dáma celá v bílém, nahá ramena, hluboký dekolt, zvonová sukně...
"Jé! Svatba!" zvolaly moje posluchačky a vrhly se kupředu.
Pánové zůstali stát. Pozorovali ženicha a bručeli:
"No, chlapče, dnes se ještě usmíváš."
Unisex má přece jen své meze. Chvála bohu.
Ne všechny příhody jsou příjemné
Včera jsem tu vyprávěl o semináři, který jsem vedl v rámci Institutu digitální fotografie IDIF ve Vojanových sadech. Chodím tam s posluchači často, vykládám o fotografické kompozici a koukám kolem po tom krásném parku. A taky trochu vzpomínám. O tom parku neví ani mnoho Pražanů, je trochu skrytý. Já tam přišel v roce 1988, takhle na jaře. Pořádala se tam jakási květinová slavnost. No a šli jsme tudy s Kájou Saudkem, Kája koukal kolem sebe, načež pravil:
"Vidíte? Lidi se válej na trávníku. To ten režim už dlouho nevydrží."
Příští rok na jaře režim květinovou slavnost zrušil, aby se lidi neváleli na trávníku a nesdružovali se, a na podzim šel k čertu. Na dvacet let, na podzim si ho podle všeho zvolíme znovu.
Ale k té nepříjemné příhodě. V tomhle počasí jezdím do Prahy na motorce. Tu jsem nechal v Idifu na dvoře a do Vojanových sadů jel metrem. No a tam jsem začal seminářovat a vykládat a ukazovat - a v zápalu výkladu jsem si odložil bundu na lavičku. Otočím se - a bunda pryč.
Ještě štěstí, že jsem v ní neměl šrajtofli s doklady a vším tím haraburdím, které v peněžence nosíme, přičemž peníze jsou to méně cenné , co tam je, méně cenné a hlavně, méně bolestné na ztrátu: občanka, řidičák, papíry k řečené motorce, pojišťovací karta, a iks dalších karet. Zkrátka, to jsem měl u sebe ve vestě. Ale v té bundě byly klíče od motorky, ovladač vrat od garáže, mobil a jistě ještě něco, na co přijdu, až to budu potřebovat a začnu to hledat.
Znáte to: tak dlouho se nic nestalo, až se to stane. To "nestání se" není bezpečný předpoklad toho, že se to "nestane" i příště. To platí o všem. Průser se neblíží pozvolna, jako třeba, že se nejdřív trochu nabouráte, pak víc a nakonec pořádně. Ne. Nenabouráte se patnáct let a pak bum a je malér. Mně nikdy nic neukradli, fakt. Ani mobil mi nevyčorovali, ani foťák - naposledy jsem ho nechal válet v buddhistickém klášteře na hoře Emmei a dva mniši v oranžových chalátech za mnou utíkali a nesli mi ho a křičeli něco jako "pin čung fo ťak kre ten"! Nikdy mi nic neukradli.
Až tu bundu. Pokud to budu brát jako lekci, pak si řeknu, za každou lekci se platí.
Takže jsem si koupil nový mobil a holt si budu muset koupit novou bundu. Ach jo.
Další úvahy a poznámky najdete na stránkách The Hyena