Neviditelný Pes

ZLATÁ PADESÁTÁ: Zlý kluk Kadeřábek

27.12.2008

Vítejte v mém vzpomínkovém seriálu

Vzpomínám hned na to, hned na ono, takže lze číst na přeskáčku anebo nečíst vůbec. Narodil jsem se v roce 1945, takže ona padesátá léta jsem prožil ve věku od pěti do patnácti let. To je zajímavý časový úsek, na začátku je pískoviště a na konci už mladý muž myslí na holky. Taky duch té doby byl rozdílný - na začátku a na konci. Nehodlám ho analyzovat, přinejmenším v tomto seriálu. Jsou to skutečně jen střípky, jakýsi kaleidoskop a rád bych, aby budily spíš úsměv než nostalgii.

Zlý kluk Kadeřábek

Vymyslel ho Kadeřábek. Nemohl ho vymyslet jindy.

Co měli tehdy kluci ke čtení? Šťastný ten, kdo měl přístup k Rodokapsům, kovbojkám, mayovkám. V knihkupectvích bylo k dostání čtení typu Ve znamení zvonku od Bohumila Říhy. Začátkem padesátých let byl zakázán i Jules Verne, začal vycházet až po Stalinově smrti. Stevensonův Ostrov pokladů byl tedy považován za nervy drásající thriller.

Kluk Kadeřábek se objevil v létě roku tuším třiapadesátého v partě dětí dobříšského zámku a brzy ovládl situaci. Byl o pár let starší, než jsme byli my, a chlubil se, že býval opravdovým skautem. Vedl k nám přednášky o tom, že západních zemí je víc a jsou bohatší než Tábor míru. Tím se z něho stala romantická odbojnická figura formátu Jánošíka či Koziny (však taky tak dopadl). Přinesl mezi nás Ostrov pokladů a protože v kompozici zámeckého parku nechybí ani obrovský rybník, stali jsme se piráty.

Od tohoto počinu byl jen krok k vyloupení půdy.

V podkroví zámku měl pro svoje věci vyhražený malý kamrlík správce kuchyně pan Prokop. Skladoval tam lyže a staré šatstvo a takové věci. Kluk Kadeřábek zjistil, že není třeba lámat zámek - kamrlík neměl strop a dovnitř jsme se snadno dostali před krovní trámy. Ukradli jsme tam pytel vosků na lyže a velkou vzácnost, pamětní vlajku ze závěru první světové války, na níž byly zobrazené vlajky všech Spojenců. To vím dnes, tehdy jsem ji považoval za vlajku pirátskou. Abychom uklidnili svědomí, vypěstovali jsme v sobě přesvědčení, že pan Prokop je špion a vzájemně se ujišťovali, že jsme na vlastní oči viděli v kamrlíku jeho špionskou legitimaci.

Tím jsme šli s dobou, vždyť ta také cejchovala jako špiony ty, které chtěla okrást.

Vždycka ale smí krást jen někdo, my to nebyli a povstal z toho monumentální průser. Pan Prokop, když objevil, že mu někdo vysmejčil kamrlík, zavolal policajty a sestavil seznam ztracených věcí, kde chyběla snad jen Jantarová komnata. Naši otcové se o uhrazení škody museli podělit a co nastalo pak, krušno vzpomínat.

Nakonec se všechno svedlo na kluka Kadeřábka.

Musel tak dopadnout. Vždyť jsem říkal, že měl v sobě něco z Jánošíka.

Zábava

Zábavy jsme si moc neužili, přesněji, museli jsme si ji vytvářet sami. Televize nebyla. Kina byla laciná, po měnové reformě stály lístky v Praze na Václavském náměstí od jedné do tří korun, zato se tam nic kloudného nehrálo. Senzační výjimkou byl bez ironie napínavý ruský film Muž sedmi tváří. Byl samozřejmě válečný, o mstiteli, bývalém herci, mistru v převlékání, který likvidoval esesáky a gestapáky v převleku za šéfesesáka a šéfgestapáka. Viděl jsem ho znovu až jako dospělý a dodnes ho nechápu: byl totiž ostře polsky nacionalistický, odehrával se v Polsku, hrdinou byl polák a na konci, kdy "muž sedmi tváří" měl být nacisty popraven, přihrnuli se vojáci, ale nebyli to Rusové, nýbrž polská armáda. Přitom opakuji, byl to film čistě ruský.

I později se stály stametrové fronty na ruské trháky. Hlídka v poušti - tam na konci odhalili ďábelského angloamerickosionistického špiona, který měl tajný kód ve fajfce, Muži v sedle, to zase byla ruská jakoby kovbojka, k tomu se připojila detektivka či spíš špionážka české provenience Severní přístav s Rudolfem Deylem mladším v roli špióna. Brzy po shlédnutí filmu jsem viděl pana Deyla živého. Hrozně jsem se lekl, že sáhne do kapsy pro pistoli a zastřelí mě. Český film Akce B o likvidaci banderovců jsem viděl snad padesátkrát. Pak jsem ho shlédl po mnoha létech už jako dospělý a užasl jsem, jak denunciantské, ve všem všudy prolhané a hanebné svinstvo to bylo! Jako děti jsme ovšem vnímali jen přestřelky a z nich nejvíc pasáže, kdy samopalné dávky do esesáků byly provázeny střelcovou žertovnou poznámkou ve stylu "jistě jste už dlouho neměli nic v žaludku".

První západní film v socialistických kinech byl, tuším, Hamlet, dílo Laurence Oliviera z roku 1948. Reakce zavětřila, a proto strana učinila opatření: nesměl se promítat v Praze, nýbrž na Zbraslavi. Reakce však opět ukázala, že nespí. Bývalí boháči, Václavem Lacinou tak trefně zobrazení v prototypickém "panu Jéminkovi", utvořili automobilní most mezi Prahou a Zbraslaví a u Zlíchovského lihovaru se stopovalo: kdo jel na Hamleta, učinil gesto rukou, jako že drží v dlani lebku Yorickovu. A reakcionářovo auto zastavilo a stopaře naložilo.

Kapitolou samou pro sebe bylo kino Čas na Václavském náměstí.

V dětské vzpomínce mi splývá s kinem Hvězda zařízeným na nepřetržitý provoz a cosi mi napovídá, že původní kino Čas bylo na místě dnešní Hvězdy a teprve později ho přestěhovali na druhou stranu náměstí, do pasáže, která složitě obchází hotel Jalta (tehdy ještě tam byla díra v zemi po bombardování). Hádat se ale nemíním, snad byl Čas neboli Časák opravdu odjakživa v té pasáži.

Tam byl též nepřetržitý provoz, ovšem hrály se tam přírodní a naučné filmy. Lístek byl laciný, stál tuším něco přes korunu, korunu dvacet nebo tak něco. V hlavě mi utkvěl naučný film o nejnovějším sovětském vynálezu, o dlouhohrající desce.

"Bude hrát půl hodiny, protože sovětští vědci vymysleli, že na desce budou užší drážky a vejde se jich tam víc," hlásil jsem otci.

"To je pitomost," pravil otec. "Do úzké drážky by se nevešla ocelová jehla."

V čemž měl nepochybně pravdu. Sám byl milovník vážné hudby, i ve Slapech byl schopen poslouchat Beethovenovy symfonie na gramofónu natahovacím na kliku, deska vydržela ani ne tři minuty a ke konci péro bylo už pořádně zvadlé, ale otec do smrti tvrdil, že jenom na takovém gramofónu měl pořádný hudební prožitek. Mimochodem, nikdy neuvěřil v existenci stereofonního efektu a považoval ho za obratný reklamní trik ničemů vyrábějících gramofóny.

Do Časáku jsme ovšem nechodili kvůli barevným přírodním snímkům o krásách Gruzie. Vždycky na konci cyklu dávali americkou grotesku! Záhady jejich dramaturgie jsem nikdy neprohlédl, fakt je, že velmi často dávali Larryho (na příklad Larryho hráčem golfu jsem viděl jistě padesátkrát), přestože ideologicky byl preferován Chaplin. Jenže komunista Chaplin si asi hlídal svoje autorská práva bedlivěji než majitelé práv po Larrym.



zpět na článek