Je to náhoda nebo nějaký hluboce vkořeněný instinkt, který dovoluje Bartovi načapat mě vždycky takříkajíc s kalhotami na půl žerdi? Možná také, že je to cvik, nebo, jak se říká, jsou za tím léta dřiny.
Jako posledně. Stěhovali jsme s Ljubou skříňku na lejstra. Nechal jsem tedy otevřená vrátka, tedy: nezamčená vrátka, ne rozšklebená dokořán. Vynesl jsem skříňku, uložil do auta a Ljuba nesla podstavec s kovovými nožičkami. Barta jsem ukládal na pelech a už jsem sahal na kliku, když se venku rozeřval psí koncert.
Proč to bylo zrovna v tuhle chvíli? Den má 24 hodin. To je 1440 minut, to je 86400 vteřin. Bylo by dost na výběr. Ne, ti čoklové si mezi 86400 vteřinami vyberou tu správnou!
Bart vylítnul, odrazil mě od dveří a už byl venku. Ljuba stála u branky s těmi nožičkami. Bart skočil, vrazil jí rám do stehna a už šílel kolem vrat - naštěstí se podařilo Ljubě branku uhájit. Za vraty byl, kdo jiný, jeden z pěti Bartových úhlavních
nepřátel, totiž Brok. Byla to strašná výměna názorů jednoho na druhého, velmi hlasitá a velmi prudce rozpohybovaná. Vždycky, když Bart běžel kolem Ljuby, vrazil si trčící nohu skřínky někam do těla. Práh bolesti? Museli byste ho hledat lupou. Bart neví, co to je, když se snaží vysvětlit Brokovi, jaké je jeho místo na tomto světě.
Netrvalo to dlouho, ale bylo to intenzivní. Přitom, kdyby ten Brok přišel o vteřinu
později ...
Bylo by o několik modřin míň.