24.4.2024 | Svátek má Jiří


ROZCESTNÍK: Chřiby, listopad 2017

29.7.2019

 
Ocelové mĕsto. Šedé silnice, špinavá voda, zatažená obloha. To je sobota posledního listopadového víkendu.

Ocelové město ale brzy končí a stejně jako minule zahýbáme nenápadnou uličkou do kopce mezi stromy. Po pár metrech nás čekají čerti a tak se obáváme, zda projdeme zkouškou. Máme trochu pocit déjà vu ze Slezských Beskyd, kdy zamračené město střídala cestička do kopce a tam nečekaně logická hádanka. Tady je to snazší, stačí, že jsme byli hodní:) a to jsme byli, tak vesele pokrčujeme dál. Trochu blbě zahýbáme, ale když pak bojujeme s mapou, nachomýtne se k nám místní pán a hned radí, kudy jít. Díky tomu vidíme ovečky, jak se pasou u silnice mimo ohradu. Sotva si nás všimnou, už se mizí schovat dírou v plotě do bezpečí:)

Vyrážíme za Otrokovice

Červená. Hnědá. Zelená. Šedá.

Tohle jsou barvy naší cesty. Červené listí, hnědá hlína, zelený mech a ocelově šedá obloha. Fučí, ale nevadí nám to. Nepotkáváme díky nečasu ani žádné lidi a je tu naprostá pohoda. U pískovcovo slepencového masivu Budačina, kde snad dřív přebývali zbojníci, si dáváme pauzu. Mocně tu fučí a ve stromech a větvích to rámusí a je tu solidní hluk. Ještě že dole při zemi fučí výrazně míň, jinak by nás to taky mohlo odfouknout.

Kolem Mariánské studánky bychom prošli bez povšimnutí, nebýt rodinky vracející se k autu. Byla by to škoda, voda tu je prý léčivá a studánku nechali postavit dva bratři za to, že její voda jim uzdravila matku.

Mariánská studánka

Pokračujeme přes Komínky, ze kterých sice není nic vidět, ale i tak si užívám silný zážitek, a to je strach z odfouknutí. Stačí vystoupat o pár metrů a silný vítr tu je schopný lomcovat s dospělým člověkem. Moc se tu nezdržujeme, i proto, že už se těšíme na teplý čaj a něco k snědku na Bunči.

Komínské skály

Teplý čaj a výborná paštika z vysoké zvěře přišla vhod, ale protože máme ještě tak hodinku, hodinku a půl světla, než padne tma, tak se nezdržujeme víc, než je nezbytně nutné a vyrážíme kolem zbytků Hitlerovy dálnice, přes Brdo až na Vlčák, kde využíváme přívětivého přístřešku, kde fouká o něco míň než venku a hlavně tu budeme v noci v suchu.

Se setměním začala v okolí rachotit střelba, takže bezpečí přístřešku mi dovolilo v klidu spát a ani noční vydatný déšť nijak na pohodlí neubral. Vstáváme ještě do tmy a vyrážíme těsně před rozedněním. V lese rachotí zvířátka a vidíme srnky i zajíce, zpívají ptáci. Je skvělé ráno, úžasný vzduch. Naše boty narušují červenohnědý koberec všudypřítomného listí.

Buchlovský kámen

U vysokého skaliska – Buchlovského kamene – dáváme svačinku a užíváme si krásného výhledu. Kdyby bylo jasno, je viditelnost ještě mnohem lepší. Dnešní den kazí jen zdravotní neduhy a konečnou pasáž do Velehradu nám zpříjemňuje zvuková střelecká kulisa. K rychlejšímu pohybu nás ale nedonutila:)

Listopad 2017, Chřiby

Luxusní polívka v restauraci v centru Velehradu pak už byla příjemná zahřívací tečka na konci výletu, než se za námi zavřely dveře autobusu.

Velehrad, listopad 2017

Foto: Mawenzi
Osobní stránky autorky najdete zde:
https://mawenzi.cz/

Mawenzi Neviditelný pes



KONTAKT na Liku z redakce Zvířetníku je zde více... 
ARCHIV ZVÍŘETNÍKU od února 2010 do prosince 2013 najdete na stránkách Dagmar Ruščákové DeDeník
HLEDÁTE POMOC PRO NALEZENOU VEVERKU?
Vše potřebné zjistíte zde...
Víte, jak správně psát - a to nejen na Zvířetník? Podívejte se do Nápovědníku !