Motto: Člověk uvěří ve výbušnost střelného prachu teprve tehdy, až mu spadne bomba na hlavu. Auguste Renoir

Jakkoli se může zdát, že otázka syrské krize ustoupila poněkud do pozadí před aktuálním tématem ISIL (IS), opak je pravdou – zdání klame. Vyřešit IS není z vojenského hlediska žádný problém, stejně tak i syrský „problém“ není pozemní operací nesnadné „vyřešit“. Problém je řešení politické, bez kterého zůstaneme stále na počátku. Proč? Na to se pokusím v následujících řádcích odpovědět.

Sýrii můžeme zahrnout společně s Libanonem, Izraelem a Jordánskem do širšího pojmu – Levanta. Toto území je kolébkou judaismu, křesťanství a islámu. Tato náboženství určovala (a de facto ještě stále určují) v předešlých dvou tisíciletích kulturní, politický a ekonomický život na Zemi. Dnes se dostáváme do bodu, kdy zřejmě tato náboženství svůj potenciál již vyčerpala a my stojíme před rozhodnutím, kam dál. V Levantě začala „anabáze“ těchto tří náboženství a, jak se zdá, zde i skončí. Nehodlám se pouštět do úvah, co bude následovat, kdo převezme žezlo vlády na Zemi a kdo bude držet v ruce taktovku, podle kterých not se bude dále hrát. Přesto, pokud by snad některý ze čtenářů byl v pokušení dozvědět se něco více, doporučuji přečíst si „Úpadek a pád říše římské“ od britského historika Gibbona Edwarda, který již v roce 1775 velmi dobře tuto analýzu zpracoval. Paralely mezi zánikem Římské říše a dnešní civilizační krizí Západu jsou natolik do očí bijící, že netřeba dalšího komentáře.

Ale to jsem předběhl dobu o několik let. Mým záměrem je popsat přechodnou dobu mezi časem odcházejícím a budoucím. Proto mi dovolte poněkud retrospektivní pohled, který vyústil do dnešní situace, kdy hledáme odpověď na otázku: „Jak z toho ven?“

Pokusme se trochu poodhrnout oponu, za kterou se všechny ty události odehrávaly. Bude to sice metodou „letem-světem“, ale snad i to pomůže pochopit souvislosti.

První otřesy dnešní syrské a irácké krize můžeme nalézt v Íránu za vlády šáha Rezy Pahlavího. Tehdejší Írán byl v té době relativně moderní, sekulární stát, kde holky chodily v minisukních, běžně se v obchodech prodával alkohol a společnost neznala modloslužebnictví v podobě, jak je známe dnes. Mělo to ovšem jeden háček. Šáh Mohammad Rezá Pahlaví (neboli Rezavý Pohlaví, jak byl nazýván v Česku) svoji vládu realizoval způsobem, který je v tomto regionu jedině možný. Šáh to neměl vůbec lehké. Svým sekularismem budil silný odpor u místního duchovenstva v čele s ajatolláhem Chomejním. Šáh nechal několikrát Chomejního zavřít do kriminálu, až mu s ním nakonec došla trpělivost a v roce 1963 ho z Íránu vyhnal. Chomejní se nejdřív na několik let usadil v Turecku, pak v Iráku a nakonec skončil ve Francii. Další nesnáze měl šáh od roku 1976 s americkou administrativou v čele s prezidentem Carterem, který poukazoval na porušování lidských práv v Íránu. Docela by mne zajímalo, co tomu říká Carter dnes. Ostatně on si pak s Chomejním užil dost „zábavy“, když mu v Teheránu obsadili ambasádu. Americká administrativa šla tak daleko, že hodila šáha přes palubu. (Nepřipomíná vám to něco? Že by Mubaraka? Tak to bude podobnost čistě „náhodná“.)

Tehdy vycítili svoji příležitost další „vlčáci“ a začala přetahovaná. Sovětský blok se ho snažil dostat na svoji stranu barikády. V roce 1977 vykonal šáh se svojí chotí oficiální státní návštěvu Československa. Navštívil Prahu a Bratislavu, obdržel Řád bílého lva a čestný doktorát Karlovy University.

Silně proamerický šáhův postoj ležel v žaludku Francii, která rychle ztrácela svůj světový vliv v důsledku bouřlivého rozvoje angličtiny. Poslední ranou pak byly osobní počítače, které francouzštinu totálně pohřbily. Proto Francie, která v té době vedla s USA nevyhlášenou lingvistickou válku, vsadila na ajatolláha Chomejního, který v té době byl v Paříži v exilu, a pomohla mu svrhnout šáhův režim. Francie tak doufala, že jí to zajistí v Íránu vliv (zásoby ropy rovněž hrály svoji roli), když mu poskytla útočiště a pomohla odstranit šáha. Akce se za pomoci různých „machinací“ zdařila. Rozčarování Francie se dostavilo později, když Chomejní, zřejmě pod vlivem Machiavelliho („zbav se těch, kteří ti pomohli nahoru“ viz „Vladař“), ukázal Frantíkům prostředníček.

USA, jakožto ultra ortodoxní demokraté, v počátku Chomejního dokonce blahořečily a hovořily o něm jako o svatém muži, který zavede v zemi demokracii. Tak se o něm alespoň vyjadřoval americký velvyslanec v Teheránu v dopisu prezidentu Carterovi. Za pár týdnů pak íránští studenti obsadili americkou ambasádu v Teheránu a bylo vymalováno. Francii a USA konečně došlo, jak se šeredně zmýlily, a než úplně pochopily svůj omyl, bylo již pozdě.

Události s obsazením ambasády USA v Teheránu jsou dostatečně známy a není je třeba dále rozvádět. Až do dnešní doby nebyla ambasáda USA v Íránu obnovena.

Sled událostí v Íránu nabral směr, který začal dělat USA a dalším západním zemím vrásky na čele. Pak se jako boží zázrak objevil na scéně Saddám Husajn. Standa, jak jsme mu my Češi pověření úkolem sledovat události v Iráku říkali, měl jednu vlastnost. Chorobně toužil po tom, aby se stal vůdcem arabského světa. Nebylo pak pro zúčastněné hráče nesnadné nasměrovat jeho pozornost na Írán. Za prvé to byli šíité, které Standa jakožto sunnita nenáviděl, protože mu v Iráku znepříjemňovali život, a pak věděl, že pokud je porazí, nasbírá potřebné plusové body pro svůj ambiciózní plán na vůdcovství v arabském světě.

Zde je třeba trochu odbočit, abychom si ujasnili některé věci. Je třeba vidět, že v mezinárodní politice je to zcela běžný jev, nad kterým se není třeba nijak zvlášť pohoršovat, když se dvě „problematické“ země pustí do sebe. Vzájemně se vyčerpají a na chvíli přestanou zlobit. Svět si trochu oddychne, zbrojařské firmy si zamnou ruce, zvláště když obě země oplývají dostatečnými zásobami ropy, a život jde dál. (Nepřipomíná vám to něco? Že by Ukrajinu a Rusko? Tak to bude podobnost čistě „náhodná“. Něco se vám na tom nelíbí? Aha, ty tisíce mrtvých. Za blbost se vždycky platí, někdy i cenou nejvyšší, takové jsou neúprosné zákony přírody.)

Scénář v případě Íránu a Iráku fungoval docela dobře až do doby, kdy se to některé jiné zemi přestalo líbit a vstoupila na scénu. Oběma kohoutům (Írán, Irák) na hnojišti pravila asi v podstatě toto: “Vy dva pitomci se tady mydlíte hlava nehlava a třetí strana se vám chechtá.“ Krátce nato byla podepsaná mírová smlouva a „scénář“ vzal za své. Jako perličku k tomu dodám, že den před podepsáním íránsko-irácké mírové smlouvy poslal náš tehdejší československý velvyslanec v Bagdádu do ústředí rozsáhlou analýzu, ve které na základě určitých faktů dokazoval, že íránsko-irácká válka potrvá ještě několik let. A bác ho! No, nechtěl bych být v kůži onoho velvyslance.

Čas zatím neúprosně běžel dál a Standa nerušeně budoval jaderný reaktor, kupoval chemické zbraně a vybudoval laboratoře pro výrobu bakteriologických zbraní.

Jen malé odbočení: Někdy v polovině osmdesátých let minulého století unikly tyto bakteriologické látky (myslím, že to byl antrax) do jezera Habbaniah, které až do té doby bylo vyhledávaným rekreačním místem Iráčanů. Od té doby se stalo mrtvým jezerem, kam bylo přísně zakázáno jezdit. Asi po deseti letech jsem ono místo navštívil a mrtvolnost jezera stále pokračovala. Docela by mne zajímalo, jak to jezero vypadá dnes, ale asi tam budou nyní ISILáci.

Zpět ke Standovi. Tyto aktivity se ZHN nemohly nechat nikoho na pochybách, že je třeba něco udělat. Izraelci rozbombardovali Standovi atomový reaktor, čímž jeden problém byl vyřešen. Nicméně zde zůstávaly chemické a bakteriologické zbraně. Nevyzpytatelnost Standy se ještě více prohloubila po útoku chemickými zbraněmi na Kurdy ve vesnici Halabža. Udává se, že tehdy zahynulo kolem pěti tisíc Kurdů. Neváhal ani použít chemické zbraně proti Íráncům. Záběry z těchto chemických útoků na Íránce pak bez ostychu přenášela irácká televize. Diváci tak mohli na vlastní oči vidět, co chemické zbraně dokážou.

Standa ve své chorobné touze po „Führerovi Arabů“ nahrál Zápaďákům na smeč, když oklikou poslal dotaz, zda by nebyly nějaké „větší problémy“, kdyby vlítnul na Kuvajťany a uštědřil jim výchovnou lekci za to, že provedli na irácko-kuvajtských hranicích ropné vrty, které zasahují pod zemí z kuvajtské strany šikmo do iráckého teritoria. Odpověď přišla taková neslaná nemastná, kterou si každý mohl vyložit, jak chtěl. Standa si ji vyložil jako souhlas. Co následovalo pak, je dostatečně obecně známo. Standu z Kuvajtu vyhnali, ale vojáci koalice dál nešli, až na Bagdád netáhli. Tak byla dána Standovi poslední příležitost, aby se trochu umoudřil.

Vzpomínám, jak jsem se tehdy dost rozčílil, když se ke mně dostaly určité zprávy, které po tom, co dostal Standa na frak, signalizovaly, že se chystá puč, který by ho měl svrhnout. Hlavní roli v tom tenkrát hráli Kurdové. Nakonec to vše prasklo a dnes vím, že se o to postarali někteří lidé zvenku, kteří byli proti jeho svržení. Přiznám se, že tehdy jsem dost dobře nechápal, proč se tak stalo. Až po letech, kdy jsem měl už dostatek zkušeností s blízkovýchodním regionem, jsem všechno pochopil. Standa byl zárukou, že v Iráku nevypukne takový chaos, jaký tam panuje dnes.

Bohužel, Standa si byl dobře vědom, že je nepostradatelný, a začal USA různými formami provokovat. Například, jak už jsem zde již jednou uvedl, nechal udělat mozaiku podobizny prezidenta USA Bushe staršího, který jej vyhnal z Kuvajtu, a dal ji položit na zem místo rohožky do vstupu největšího bagdádského hotelu Rašíd, takže každý, kdo do hotelu vstoupil, musel na něj šlápnout. Podobných zlomyslných kousků udělal Standa víc, myslel, že v očích Arabů tím získá zpět ztracenou reputaci, kterou ztratil, když dostal v Kuvajtu na kalhoty.

Bylo zajímavé rovněž sledovat, jak svět reagoval na události v Iráku, zvláště pak po tom, co bylo na Irák uvaleno embargo. To bylo nastaveno tak, že prakticky dovolovalo dovoz potravin a zboží nevojenského charakteru. Pokud by Standa toto embargo respektoval, mohl si on i ostatní Iráčané žít jako prasata v žitě. Jenomže to by nesměl být Standa. On potřeboval především dovážet vojenský materiál, který by mu pomohl budovat jeho ambiciózní plán. Tak zavedl svoje osobní embargo na Iráčany. Prakticky zastavil dovoz potravin a zdravotnického materiálu pro řadové Iráčany, omezoval dodávky elektřiny, takže ten, kdo neměl generátor, ostrouhal kolečka. Pak pořádal „Spanilé jízdy“, jak jsme tomuto divadlu říkali. To spočívalo v tom, že každý den vyjíždělo z Bagdádu cca 50 aut směrem do Najafu, kde je největší pohřebiště v Iráku. Každé z aut vezlo na střešním nosiči dětskou rakvičku (samozřejmě prázdnou) a Standa vytruboval do světa, že to jsou oběti nespravedlivého embarga. Také vzpomínám na vyděšeného ománského velvyslance, který nám pod příslibem mlčení řekl, že do Iráku poslali z Ománu nákladní loď s obsahem léků a zdravotnického materiálu. V pobřežních iráckých vodách je zastavila irácká pobřežní stráž a oni museli celý lodní náklad naházet do moře. Trochu jsem se divil, že Standovi na ty pohádky Omán skočil, ale lidé jsou jenom lidé a většina lidí spíš uvěří tomu, co slyší, než vidí. Standa měl vůbec smysl pro humor. Když začala irácko-íránská válka, tak hned na začátku konfliktu nechal odtáhnout všechna auta cizinců, kteří parkovali na ulici. Z české strany se jednalo hlavně o auta našich expertů, kterých tam bylo v té době docela hodně. Když se pak prostřednictvím naší ambasády v Bagdádu posílala protestní nóta na irácké MZV, přišla tato odpověď: “Vaše auto bylo odtaženo z důvodu nebezpečí bombardování íránským letectvem. Váš nárok na odškodnění uznáváme jako oprávněný, a proto budete zahrnuti do seznamu nároku na odškodnění, až bude Írán platit válečné reparace.“ A ještě takové malé srovnání mezi embargem v Iráku a Sýrii. V Iráku se Standa snažil ze všech sil vyvolat ve světě dojem, jak embargo působí v zemi hladomor, tak v Sýrii se Asad ze všech sil snaží za každou cenu lidi nakrmit.

Američanům však začala se Standou v Iráku docházet trpělivost, jelikož počali ztrácet tolik potřebný respekt v arabském světě.

Když se začalo jednat o jeho svržení, řada států byla proti, např. Francie, ale tam se jednalo o ztracené kšefty. Dost mě překvapilo, že proti Standově svržení byl i Izrael. Když jsme se jich tázali, proboha, jak můžete Standu chránit, když na vás posílal scudy a nenechal na vás suchou nit, odpovídali: “Je to dobrej řezník.“ Sebekriticky přiznávám, že jsem to tehdy dost dobře nechápal a „zvedl“ ruku pro Standovo svržení. I když si stále myslím, že vojenský zásah USA a spojenců v Iráku byl správný, protože Standa už daleko přestoupil onu pomyslnou červenou čáru, připouštím, že dnes, po mnoha zkušenostech z různých zemí blízkovýchodního regionu, bych měl s rozhodnutím, jestli ano nebo ne, velké problémy. Nicméně od té doby také vím, že Izraelci znají velmi dobře svoje „pappenheimské“ a kdyby jim svět více naslouchal, ušetřil by si řadu zbytečných malérů.

Jak se vývoj dále ubíral, není potřeba šíře popisovat. Vojáci odvedli perfektní práci a Standa zmizel ze scény. Zásadní chyba se pak stala, když se USA pod tlakem politiků rozhodly z Iráku odejít. To bylo osudové rozhodnutí pro celý region a možná i pro celý svět. Smutné na tom je, že vojáci USA odvedli skvělou práci, ale politici USA to totálně zmastili. Je to stejná situace jako ve Vietnamu. Tam také vojáci odvedli dobrou práci, ale když je politici pod tlakem mírových aktivistů typu např. herečky Jane Fondová (politické aktivistky) podtrhli, tak to vzdali. To Standa byl jiný grant. Těsně před válkou se rozhodla jistá britská skupina mírových aktivistů protestovat proti této válce tak, že se v Bagdádu přivážou řetězy k objektům, které by mohly být cílem leteckých útoků. Doufali, že je Standa přijme s otevřenou náručí, ale on je rovnou strčil do basy. Snad jim to pomohlo prozřít, i když někteří lidé, jak pravil Švejk, jsou jako jistý Vodeňka z Libně, kterého desetkrát za večer vyhodili z hospody a on se jim tam pokaždé oknem vrátil zpátky.

Pokračování zítra.