Do deseti dnů chce mít ministryně spravedlivosti Helena Válková zprávu o prošetření případů, kdy soudy změnily ústavní péči na ambulantní. Je to pořád ještě důsledek žďárského případu, kdy vraždila schizofrenička propuštěná do ambulantní péče rozhodnutím soudu.

Tento krok ministryně Válkové je seriózní a očividně v prospěch věci. Ostře kontrastuje s reakcí Soudcovské unie, která hodnotila zájem ministryně Válkové jako nepřípustné vměšování výkonné moci do moci soudní.

Sympatické je i to, že se ministryně inspirovala nedávným případem, kdy soud nepostupoval formalisticky, nerozhodl za půl hodiny, jak se to stalo v Opavě, ale vyslechl ambulantního lékaře i lidi z domácího prostředí pacienta. Ministryni zřejmě jde o vytvoření nějakého standardu a ten by měl být stanoven podle důkladné znalosti konkrétního případu a ne zběžného vyhodnocení jednoho kusu papíru.

Ministryně Válková sdělila, že případů soudního propuštění duševně nemocných jsou desítky. To může být jak dobrá, tak i špatná zpráva. Každý ten případ je jeden lidský osud a soud zde funguje jako výhybka, jakou kolejí se bude život dotyčného dále ubírat. Děsná je představa, že je někdo držen pod zámkem v ústavu zbytečně, a stejně tak je děsná představa, že fatálně nebezpečného pacienta soud ledabyle pustí mezi lidi. Snaha ministryně Válkové je vedena starostí o serióznost soudního jednání. Snaha Soudcovské unie vyznívá jako starost o stavovskou nedotknutelnost, bez ohledu na cokoli, bez ohledu na následky.