Pokud čtete některé švýcarské průzkumy veřejného mínění a posloucháte vládní úředníky, tak získáte dojem, že země trpí vážnou a stále zesilující krizí - protimuslimskou bigotností.

V srpnu jedna studie konstatovala, že švýcarští muslimové“ jsou do švýcarské společnosti všeobecně dobře integrovaní“. Jejich hlavníproblém? Čelí „islamofobii“.

Další studie v témže měsíci zjistila, že od roku 2004 se podíl švýcarských nemuslimů, kteří se cítí být islámem „ohroženi“, více než zdvojnásobil, a to z 16 na 38 %.

Na konferenci, která se konala 11. září, vydala Švýcarská federální komise proti rasismu (FCR) výslovné varování: „Nepřátelství vůči muslimům se zvyšuje a je živeno fakty, které s muslimy nemají nic společného.“

Organizátoři konference obvinili z tohoto „nepřátelství“ on-line propagandu. Ministr vnitra Alain Berset také obvinil švýcarské občany z toho, že se mylně domnívají, že „islám je zodpovědný za všechny extremistické činy spáchané jeho jménem“.

Z tohoto lamentování nad „islamofobií“ byste se však nikdy nedozvěděli, že jen několik týdnů před konáním této konference média v zemi přinesla zprávu, že populární imám v Bielu ve svých kázáních „prosil Alláha, aby zničil nepřátele islámu - židy, křesťany, hinduisty, Rusy a šíity“. Zmíněný imám Abú Ramadan kázal, že muslimové, kteří se spřátelí s nevěřícími, budou „prokleti až do Soudného dne“ - což samozřejmě není vůbec radikální, ale je to přímo z koránu.

Abú Ramadan žije ve Švýcarsku již téměř dvacet let. V roce 1998 přišel do alpské země z Libye jako žadatel o azyl, ale od té doby se několikrát vrátil domů - a navštívil také Saúdskou Arábii a další muslimské země. Tato skutečnost měla automaticky zrušit jeho právo na azyl a vést k jeho deportaci. Ale léta běžela a vláda, ignorující důkazy, které se očividně nacházely v jeho pasu, nic neudělala.

Naopak, během těchto let švýcarský stát vyplatil Abú Ramadanoviv sociálních dávkách celkovou sumu odpovídající 620 000 dolarů.

Někteří státní úředníci údajně velmi dobře věděli o jeho nenávistných kázáních - ale dokud se obsah těchto kázání neobjevil v médiích, tak se Abú Ramadanem nikdo nezabýval. Místo toho byli lidé, jako například ministr vnitra Berset a členové FCR, velmi aktivní a na konferencíchkárali veřejnost za to, že je „islamofobní“.

Oficiální linii o úspěšné integraci muslimů a o neopodstatněné protiislámské nenávisti nevěřících ve Švýcarsku již dlouho odmítá přinejmenším jedna velmi dobře známá žena: Saïda Keller-Messahli, která je tuniského původu a žije v Curychu. Tato žena strávila léta zkoumáním institucionálního islámu ve Švýcarsku a naléhala na politiky, aby proti němu zasáhli. Když byla nedávno tázána, jestli je Abú Ramadan ojedinělým případem, tak Keller-Messahli řekla, že není. Potom vysvětlila, že taková kázání jsou ve švýcarských mešitách běžná a jsou součástí mezinárodní strategie na zakotvení „diskriminačního“ a „násilného“ islámu ve Švýcarsku a po celém Západě.

Keller-Messahli právě vydala knihu Islamistické centrum Švýcarsko (“Islamistische Drehscheibe Schweiz“), která je tak říkajíc terénním průvodcem po islámu ve Švýcarsku. Švýcarské mešity patří různým muslimským sítím řízeným z různých míst muslimského světa. Mnozí z imámů byli vyškoleni v Egyptě nebo v Saúdské Arábii. Mnoho mešit dostává finanční prostředky - a přijímá pokyny - od organizací v Turecku. Keller-Messahli ve své knize popisuje všechna spojení, sleduje všechny peněžní toky a vysvětluje toxické články islámské víry. Potom předepisuje přísnou léčbu: dohlížejte namešity, odřízněte je od zahraničních peněz a vykažte kazatele džihádu.

Keller-Messahli neprověřila jen mešity, ale navštívila také věznice. V některých vězeňských knihovnách nenalezla jen jednu nebo dvě, ale hned stovky kopií džihádistických děl. Když reportérovi řekla, že imámové, kteří pracují jako vězeňští kaplani, jsou známí mistři v převýchově muslimských vězňů na džihádisty, a argumentovala, že by z tohoto důvodu měla být pozice muslimského kaplana zrušena, tak se jí novinář zeptal, zda by tím nedošlo k „nerovnému zacházení“. Keller-Messahli poukázala na to, že koncept vězeňského kaplana v islámu vůbec neexistuje, ale „byl vynalezen právě kvůli rovnosti“.

Pro švýcarské muslimy jsou mateřské školky a mládežnické skupiny u mešit také „místy náboženské indoktrinace“. Stejná situace je i v německojazyčných veřejných školách, v nichž je imámům dovoleno vyučovat islám podle výukových materiálů ze Saúdské Arábie nebo Turecka. Keller-Messahli si stěžuje: „Pouze studentům uloží, aby se naučili nazpaměť súry, dají dívkám závoj a oddělí studenty co nejdříve dle pohlaví. „Studenti“ se tak jen biflují texty, aniž by jim rozuměli.“ Výsledkem je „sociální segregace, vyloučení, pohrdání ženami a zločinyze cti.“

Saida Keller-Messahli říká: „Tato krize je skutečná. Ale švýcarští politici, „zvláště ti na levici“, se tím odmítají zabývat. Místo obrany vlastní země před radikalismem považují za svůj úkol „ochranu menšin a multikulturalismu“. Keller-Messahli se rovněžpodílela na návrhu a realizaci kurzu, který upozorňoval zaměstnance věznic na nebezpečí islámské radikalizace. Byl to, jak říká, „obrovský úspěch“ - ale příkaz curyšského soudu jej ukončil. Keller-Messahli běduje: „Politici všech stran zavírají před tímto problémem oči a raději zůstávají ve své komfortní zóně.“

Keller-Messahli to říká na rovinu. Neúprosné šíření džihádistického islámu ve Švýcarsku a reakce švýcarských úřadů, které odmítají vzít na vědomí toto očividné zlo, v ní probudily „obrovský pocit zrady. Důvěřovali jsme těmto lidem, otevřeli jsme jim dveře naší země a našich institucí. Říkají, že chtějí být našimi partnery v dialogu, ale nic z toho není pravda.“ Keller-Messahli vypovídá, že někteří švýcarští obyvatelé s muslimskými kořeny jí poděkovali za to, že o tom mluví, a řekli jí, že organizovaný islám nevyjadřuje jejich názory. Je jim vděčná za jejich podporu, ale říká, že by „byla raději, kdyby nezůstali tak zticha“.

Obraz situace, který nastiňuje Keller-Messahli, je ponurý. Existuje nějaká naděje na změnu? V průběhu několika posledních dnů vyšlo najevo, že alespoň někteří švýcarští představitelé nechtějí o tomto vnitřním nepříteli mlčet. 21. září bylo oznámeno, že federální státní zástupci vznesli obvinění proti prezidentovi a dvěma členům rady největší islámské organizace v zemi - Islámské centrální rady Švýcarska (ICCS). Obvinění: natáčení videí s čelním představitelem Al-Kajdy v Sýrii a jejich zveřejňování na YouTube a jiných místech.

O několik dní později odhlasovala dolní komora švýcarského parlamentu těsnou většinou zákaz mešitám přijímat peníze z ciziny a požadavek, aby imámové kázali v místním jazyce. Horní komora bude o tomto návrhu zákona teprve diskutovat. Federální rada, která je vládním výkonným orgánem, se však proti tomuto opatření postavila s odůvodněním, že vystavuje muslimy „obecnému podezření“ a „napomáhá argumentům extremistů“.

Bude zajímavé sledovat, kam tento vývoj povede. Bude tento návrh zákona horní komorou parlamentu přijat? Posvítí si federální státní zástupci i na ostatní mešity, které nepatří pod ICCS? Zůstaňte naladěni. Budeme vás informovat.

Bruce Bawer je autorem nového románu The Alhambra (Swamp Fox Editions). Jeho kniha Zatímco Evropa spala (2006) byla bestsellerem New York Times a byla též ve finále soutěže o cenu National Book Critics Circle.

Překlad: Helena Kolínská, Libor Popovský

Převzato z webu Gatestone Institute