Evropa si koncem 19. století rozdělila Afriku a vytvořila despotické, rasistické režimy, které trvaly do šedesátých let 20. století (z týdeníku Respekt).

Buďme přesnější: rasistické, despotické a jaké ještě režimy v Africe – i jinde - nevytvořila Evropa, ty tam vyvstaly až po aktu, jemuž se dostalo názvu Osvobození. Co Evropa skutečně vytvořila, byl koloniální systém. S odstupem poloviny století nevypadá vůbec tak zle, jak se stalo téměř povinností jej líčit; i sejměme klapky z očí svých a povězme si o něm něco bližšího.

Stalo se příkazem doby posypávat si okázale hlavy popelem vin za zločiny kolonialismu, ale jako mnoho jiného v této době, také toto je pokrytectví. Kdo si představuje předkoloniální éru s domorodými králi, lidojedskými válkami a arabskými otrokáři jako nějakou přírodní idylu ve stylu Rousseauova šťastného divocha, sám sobě píše pětku z dějepisu. Stalo se něco horšího: když evropské mocnosti opouštěly své zámořské državy, zanechaly v nich setbu, která nemohla urodit jiné než trpké, zdegenerované plody. Evropský správní systém, evropské pojetí svobody a humanity, britský či francouzský právní řád, myšlenky osvícenství, na nediskutovatelný imperativ povznesená idea demokracie… nechce to jaksi fungovat pod praporem nezávislosti. Pozdě a neradi docházíme k zjištění, že hodnoty dobře se osvědčující v zemích Západu, se přenesením do jiného prostředí téměř bez výjimky mění ve svou vlastní karikaturu, zmatek a blázinec, místy docela pěkně krvavý. Ba ne, nestala se žádná chyba, již by příznivý volební výsledek či vhodná reforma zase mohly napravit; tak to skončilo, tak to skončit musí v každé zemi, kam se přesadí principy, jež z ní a jejích předpokladů samy nevzešly. Jenže říkej to těm, jimž nic není libějšího než hledání blech ve vlastním kožiše. Už samotné zámořské objevy skýtají radikálním kazatelům vítanou příležitost k bičování vlastních hřbetů, a žádosti omluv a odškodnění na dědice někdejších mořeplavců jen tak prší. Inu, kdo by nechtěl peníze, když se rozdávají, že. Ale co by asi řekl rudý gentleman, jak jsem ho tak měl příležitost pozorovat, vyslechnuv nabídku – ano, dobrý muži, poškodili jsme tě, vypudili jsme tě z tvých lovišť, pohleď: tady je máš zpátky a živ se na nich jako tví hrdí předkové. Bez auta, bez dolarů, bez fast foodu… Nemám po ruce křišťálovou kouli, ale tušil bych, že rudý muž by takovou nabídku co nejrázněji odmítl, neboť život dědů byl možná svobodný a hrdý, ale nepředstavitelně nuzný. Rudý gentleman nestojí o loviště, nýbrž o finanční náhradu, aby dál mohl vést spotřební způsob života, ale na vyšší úrovni.

Jelikož nejoblíbenějším příkladem špatností kolonialismu bývá Afrika, pozastavme se u ní. V pradávné struktuře přinejmenším subsaharské části černého kontinentu nebyl základem společenské organizace stát, ani rodina v našem slova smyslu, nýbrž širší příbuzenský svazek, rodový klan. Více navzájem spřízněných klanů tvořilo kmen s různými podskupeními; kmeny pak mezi sebou mohly uzavírat aliance nebo být některým bezohlednějším náčelníkem spráskány k dočasné jednotě násilím. Tak fungovala africká politologie až do příchodu bílého muže, tak se projevuje ve vlnách krvavých, často iracionálně sadistických střetů podnes. Nemalujme si předkoloniální Afriku, jaká nebyla; byl to stav nepřetržitého nepřátelství s projevy bestiality, která by překvapila i doktora Mengeleho.

Co dnes v Africe funguje nebo se pomalu rozpadá, je dílem zlořečených kolonialistů. Naopak se příliš neosvědčilo jimi zavedené dělení na územní celky pěkně podle pravítka, tak, na západ od téhle čáry dejme tomu Mali, východně od ní Niger. Stejně tak se neosvědčil princip demokracie a jiné západní importy. Neosvědčily se, protože nebraly v úvahu africkou tradici a mentalitu, nehledící daleko přes dnešek a nepřesahující úzký rámec kmenové pospolitosti. Evropský kolonialista bezesporu rozbil původní strukturu černé Afriky; je však obtížné si představit, jak by v dnešním světě mohl obstát systém miniaturních, amébovitě se šířících a smršťujících, navzájem znepřátelených kmenových územíček, i kdyby je kolonialista býval nechal na pokoji.

Rozvrat a bída zejména afrických zemí bývá paušálně přičítána tomuto vyhlášenému zlu; nu, není bez zajímavosti, že k nejbědnějším, nejrozháranějším končinám tzv. třetího světa náleží Liberie, kolonialismus nikdy nepoznavší, kdežto někdejší britská kolonie Singapur je nedostižným vzorem pořádku a prosperity. Asi je to zase všechno jinak. Koloniální epocha byla předvším příležitostí. Potlačila sice domácí vládní systémy kmenových králů a čarodějů – s jistou kritickou skepsí a trochou znalosti předkoloniálních dějin je možno říci, že jich není žádná škoda –, zato se koloniím dostalo fungující veřejné správy, dopravních, vzdělávacích a zdravotních struktur, skončilo věčné krvavé válčení, i jiné výsledky se daly vidět. Ovšem pod cizí nadvládou. Domorodému lidu se pod ní nevedlo zle, zpravidla lépe než za dnešní svobody a nezávislosti, ale… a na tom ztroskotává obhajoba kolonialismu, i kdyby se jí někdo odvážil, bílému muži se vedlo lépe než tmavému. Dnešek je stižen představou rovnosti jakožto ideálního stavu. Mají-li se všichni bídně, je to přijatelnější, než má-li se jeden slušně a druhý ještě líp.

Kolonialismus, neokolonialismus… příhodné fráze do kazatelských hub. Suverenita, nezadatelná národní práva… pěkný kabátek k zahalení kořistnické zvůle, korupce, neschopnosti. To vše je pominutelné, to vše má stát až za existenčními zájmy obyvatel. Nemohou-li té úloze dostát lokální struktury, je na řadě Západ se svou organizační schopností a správní zkušeností. Nekruťme se při té představě a nedovolávejme se vyšeptalých frází; povinnost staršího bratra, z níž jsme se farizejsky vyvlékli, nás dřív nebo později dožene… víceméně už dohnala, ne-li předehnala. A nezapřehejme koně za vůz; dopřejme si kus sebevědomí, jakého si zcela bez výčitek dopřávají kultury s minulostí o nic méně útočnou, leda jen méně úspěšnou. Nesypme si tak překotně popel na hlavu, nevyprávějme si pohádky o zlých běloších a hodňoučkých, všeho záludu prostých přírodních národech; ve skutečnosti se přírodní národy mezi sebou řezávaly se samoúčelnou krutostí, jaké nedosáhl ani ten nejzlejší kolonizátor. Předkoloniální historie Afriky či Ameriky byla nepředstavitelně krvavá; nám nesrozumitelné nenávisti mezi africkými kmeny mají vesměs příčinu v příšerných masakrech, jaké bývaly na pořadu dne před příchodem bílého muže. Ten byl v mnoha případech vítán jako osvoboditel od vražedného útlaku; jen tak si mimo jiné lze vysvětlit skutečnost, že Hernán Cortés dokázal s šesti sty knechty v krátkém čase dobýt mocnou aztéckou říši. Nebývalo by se mu to povedlo bez nesmyslně krvavé krutosti aztéckých králů k podmaněnému obyvatelstvu. Vzájemný účet je vyrovnaný, nemáme proč sami sebe obviňovat, leda by to někomu dělalo dobře. Jsme lidé Západu; a mají-li své opodstatnění jiná vlastenectví, nemusíme se skrývat s hrdým přiznáním k této své širší vlasti ani my.

Západ se ukončením koloniálního systému, možná nevyhnutelně, vzdal přímého vlivu na země mimo dosah vlastní civilizace. Jejich národy měly své lidské právo se osvobodit a také že se osvobodily, až cucky lítají. Nevzaly jen v úvahu že svoboda, a ještě spíš samostatnost, protože slovem svoboda označujeme jiný stav ducha než vytrubování státních hymen, znamená zodpovědnost za sebe sama. Po šesti desítiletích nezbývá než připustit, že v ní selhaly. Ať jsem kamenován, ale odvážím se toho kacířského soudu, že svržením koloniálního jařma ztratily národy převážné části (jsou i výjimky) Afriky a jiných světa končin mnoho a získaly maličko nebo nic. Kdo získal, byli někdejší kolonizátoři: zbavili se starostí a výdajů toho věru nevýnosného podnikání, což se jim ale obratem vrací v podobě statisícových houfů, prchajících ze zubožených zemí, kdysi spořádaných, prosperujících kolonií. I jděte mi do háje s koloniálním jařmem. Je-li opravdu co vyčítat evropským mocnostem, pak že utekly od své zodpovědnosti, přenechavše ji fešákům typu Idiho Amina nebo Roberta Mugabeho. A ještě není všech patálií konec.

Hannover, 20. listopadu 2017