Když Mezinárodní olympijský výbor přiklepl pořádání galapřehlídky nejlepších sportovních výkonů Číně, sázel na to, že se Čína změní, přijme standardy velebené mezinárodním chórem, začne dodržovat lidská práva, přizná nečínským menšinám větší právo na sebeurčení a všem obyvatelům nejlidnatější země planety dohromady přizná právo nejcennější, totiž na důstojnost.

Jenže starého psa novým kouskům nenaučíš. A psa odkojeného mlékem Velkého kormidelníka už tuplem ne. Čína, bez ohledu na ty či ony reformy, které ji otevřely světu (nebo svět Číně?), se nezmění. Protože se nedá změnit. Mění se vrcholní funkcionáři strany, ale nemění se sama strana, která jako jediný zdroj moci a síly „říši středu“ řídí.

Olympiáda posunula Čínu blíže k demokracii asi stejně jako před 72 lety zlomila vaz Hitlerově Německu. Čím jsou hry blíž a blíž, tím je lidskoprávní situace v zemi neúnosnější (a to předtím zdaleka za výbornou neplatila).

Někde ale pekingští soudruzi museli udělat chybu. Okázalá show byla naplánovaná pro zajištění blyštivějšího lesku zneuznaného režimu. Po tibetských nepokojích, které zkušený systém potlačil v mžiku, vypukla bouře, se kterou si neví rady. Média slouží svému poslání a informují snad o každém zkřiveném vlasu na Dálném východě. Političtí marketéři na čínské straně jen pracně a s jedním nezdarem za druhým kladou pasti, do nichž by se určovatelé veřejného mínění západního světa měli lapit raz dva.

Po debaklu utrženém prohnilými zaprodanými novináři stojí čínští pořadatelé na pokraji další porážky. Pro změnu s ještě prohnilejšími a zaprodanějšími politiky. Média mohou zprávy zprostředkovat, ale politici jsou ti povolaní, u nichž se dají předvídat finální stanoviska. Leckterý z nich správně tuší, jak zranitelným bodem čínského rozmachu jsou blížící se hry. Z neobyčejné pompy se lehce vyklube prvotřídní ostuda. A slůvko bojkot od pánů Tuska, Pötteringa nebo Sarkozyho nezní zrovna dvakrát libozvučně.

Nás, české občany, by mělo těšit, že za touto iniciativou lze spatřit jasnou, hluboko do himálajského sněhu vyšlapanou stopu ministra Karla Schwarzenberga. Díky němu znovu věřme v rovnítko mezi českou diplomacií a lidskými právy.

Na konec svého příspěvku navrhuji, aby to byl právě on, jediný aristokrat ve vládě, kdo za své zásluhy obdrží první olympijské zlato letošního roku. Byť ne od rudých papalášů.

Autor je místopředseda Institutu K.H.Borovského