5.12.2016 | Svátek má Jitka






SVĚT: Zlaté staré časy – byly nebo nebyly 1

2.2.2016

Každý z nás zná řadu myslících tvorů, kteří jsou přesvědčeni, že Západ je tak naivní a nepoučitelný, že už to horší ani být nemůže. Prohrabávám se velemnožstvím své dokumentace, v níž se ovšem nedovedu pořádně vyznat, a jsem nakloněn si odpovědět, že dřív nikdy moc líp nebylo - značně to zásluhou významných myslitelů té které doby.

Právě jsem se dočetl, že někdy někde to bývalo ještě horší. Dne 9. února 1933, tedy pár okamžiků poté, co Hitler se stal kancléřem, se na nejstarší anglické univerzitě zrodila Oxford Union Society, věhlasný debatní klub. Každé sezení se věnuje jinému tématu, řeční se pro a proti a nakonec dojde k hlasování. Vždy je vítězů a poražených.

Na onom prvním večeru Společnosti debatní téma znělo: „Za žádných okolností nebudeme bojovat za Krále a Vlast.“ Po verbálním klání orátorů došlo k hlasování: 275 hlasů pro, 153 proti. Bojovat nebudeme, řekla většina.

S většinou tehdy hlasoval Max Beloff, posléze tuze slavný spisovatel a myslitel. V té době mu bylo devatenáct roků. Přesně po půl století, 9. února 1983, se dostavil k jubilejnímu zasedání prodebatovat původní téma. Tentokrát promluvil jinak: „Ano, já a mí přátelé jsme byli arogantní, chci se omluvit památce těch, kteří zahynuli, a snažně žádám toto shromáždění, aby se vyvarovalo našemu původnímu omylu, a aby proto hlasovalo proti návrhu.“ Bouřlivý aplaus, 187 hlasů pro defétismus, 416 proti.

Přesně v tutéž dobu na univerzitě v Los Angeles se sešlo 65 někdejších bojovníků za mír, aby ohodnotili plody svých námah. Právě uplynulo deset let od podepsání americké mírové kapitulace ve Vietnamu. Signatáři v Paříži tomu říkali smlouva mírová. A odměnili ji Nobelovou cenou za takový mír. A pak to jaksi s tím mírovým demokratickým Vietnamem nevyšlo.

Připomeňme si pár titanů oné doby: třeba Anthony Lewis, držitel vášnivého pera v New York Times, tvůrce úsudků o USA jakožto nejnebezpečnějším státu světa a posléze truchlivý komentátor osudu boat people - ubožáků na člunech, prchajících a příliš tonoucích.

Nemenší moudra chrlili vlivní velikáni jako slavný profesor lingvistiky Noam Chomsky, tvrdící, že Americe je třeba denacifikace. Spisovatelka Susan Sonntagová, která po návštěvě Hanoje tvrdila, že život by se notně vylepšil na celém světě, jen kdyby mohli žít severovietnamským způsobem. (Jenže pod vlivem sovětského exulanta, básníka Brodského, populární literárka volila značně jinou melodii. „Komunismus je fašismus,“ prohlásila z tribuny na velelevém shromáždění a způsobila důkladný poprask.)

Proč Vietnam tak velice demokratický má rekordně vysoké množství politických vězňů a rekordně nízkou životní úroveň?

Každý si ale popel na hlavu nesypal.. Zastánců přesvědčení o americké odpovědnosti za všechna svinstva světa je stále hodně. Stále máme dost protestujících, mravně rozhořčených pokrytců bránících lidská práva, kdykoliv dochází k jejich porušování v nedostatečně prosovětských zemích.

- - -

State Department pozval do Washingtonu skoro stovku amerických a evropských mudrců na dvoudenní konferenci, co jako podniknout s tímhletím komunismem. Byl jsem mezi pozvanými. V pondělí a úterý jsme věru osud lidstva nevyřešili, rudého nebezpečí nezbavili. Ale všelijak jsme si popovídali. Dvě dámy mi tam vynadaly, že provokuji, že míním destabilizovat sovětské imperium. Podařilo se mi utrousit, že za účelem stabilizace sovětského imperia nás snad do Washingtonu nezvali a že když už přišla řeč na rozdmychávání nové studené války, že tehdejší prezident Reagan nevyřkl za rok tolik nelaskavostí o komunisteh, jako sovětské a posovětské satelitní zdroje za den vychrlí k zatracování kapitalistických třídních nepřátel. Tuze rád bych zažil poprask v OSN, kdyby Západ promluvil působem, jímž Východ stále promlouval.

Rudé právo na první stránce v sobotu 6. listopadu 1982 - tedy jeden den před vystoupením a čtyři dny před permanentním sestoupením čili úmrtím Leonida Iljiče Brežněva - uveřejnilo v palcové velikosti a červené barvě titulek POD PRAPORY ŘÍJNA ZA ŠŤASTNOU BUDOUCNOST VŠEHO LIDSTVA. Představme si reakci v kuloárech OSN, kdyby americké noviny uveřejnily výzvu a slib listvu, jak si jednou zapochoduje pod hvězdami a pruhy.

A my jsme si zvykli. Západní demokracie si zvykly pokládat udržení statu quo za své vítězství.

- - -

PROSTÝ SLOŽITÝ ŽIVOT je titul pojednání v Rudém právu z 10. dubna 1982. Normalizátoři tvrdili, že ČSSR nikdy neměla tolik spisovatelů jako teď v poinvazní pancéřové éře. Exilem, čistkami, umlčením či dobrovolným odmlčením uvolnilo se mnoho židlí. Do první řady spisovatelů zasedl Karel Misař, s perem zachází zručně, začínal v šedesátých letech v rozhlase, a neměl vždy na růžích ustláno. Prý kvůli otci, protektorátnímu kolaborantovi.

„Nejvíc si vzpomínám na prostředí svého mládí po osmačtyřicátém roce,“ svěřuje se. „Tím, že jsme byli přenášeni do zítřků, měli jsme zjemněné některé drsnosti sociálního zvratu.“ Zjemněné některé drsnosti - jaký to náramný eufemismus pro padesátá leta, procesy, oprátky, justiční a nejustiční vraždy!

Jenže - dobře slyšte: „Onen přetlak revoluční romantiky a tvrdé skutečnosti, dá-li se to tak říct, má tedy své objektivní opodstatnění.“

Ledacos se dá říci, například větu: „Až po desítkách let jsem si také uvědomil, jak mnohovrstevná byla společnost po Únoru, to člověk tehdy vůbec nevnímal.“

Mnohovrstevní byli i spisovatelé. V padesátých letech psali s „nábojem revoluční romantiky“, v šedesátých letech s „nábojem zlosti“. Zlostní se zhlédli v Kafkovi. S nihilisty, sýčky, pochybovači zameteno bylo. Nikdy dřív nebyla česká literatura tak veliká. Karel Misař dopisuje další román. O životě v Praze, když do ní přišel z Libochovic.

- - -

Rudé právo z téhož 6. listopadu, Jiří Roškot prezentuje úvahu nazvanou „Politika napřažené dýky“. Dovedl by si někdo představit takový titulek v New York Times? Dle Roškota dýky drží u hrdla mnohých národů, zabodává, probodává pentagonský šéf Caspar Weinberger, zloduch česko-židovského původu.

Na páté straně sekunduje Roškotovi národní umělec Josef Rybák: Pentagon se svými šílenými zbrojními oplány a s představami, jak vyhrát války zničením poloviny světa včetně svých spojenců... cynický pohled na Evropu... v co se může zvrhnout platonické uvažování... Vědci, myslitelé, ať svými prostředky rozbíjejí lži a odhalují zlotřilosti. Ať šíří k těmto exponentům společenského zla nesmiřitelnou nenávist... nemůže být smíru... šílenci... národní umělec Josef Rybák.

DOKONČENÍ PŘÍŠTĚ

Neoficiální stránky Oty Ulče








 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.