25.4.2024 | Svátek má Marek


SVĚT: Žijeme v čínském století!

3.2.2011

Zatímco se my Evropané zaobíráme hlavně sami sebou, ukazuje se na pompézní návštěvě čínského prezidenta ve Washingtonu, jaké jsou starosti dvou největších ekonomik světa. Na jedné straně stolu sedí krizí sužované Spojené státy a proti nim sedí Čína vyzařující nové a nevídané sebevědomí. Čína se kdysi označovala za „říši středu“. Z jejího pohledu se tedy návrat do první ligy světa jeví jako pouhý návrat k normalitě.

Je nesporné, že Peking dokázal spojit zdánlivě neslučitelné: turbokapitalismus se státním plánováním pod kontrolou všemocné komunistické strany. Peking nahradil Německo na prvním místě světových exportérů a také se mu podařilo přeskočit Japonsko na žebříčku největších ekonomik světa. Čína se snaží celosvětově si pojistit své zájmy a budoucí potřeby. Snaží se ovládnout přístup k zásobám nerostného bohatství. Pro mnoho pozorovatelů je věc jasná: žijeme v čínském století, po dobře pěti stoletích skončila dominance Západu, jüan nahradí dolar a je jen otázkou času, kdy mandarínská čínština vytlačí angličtinu jako první mezinárodní jazyk světa.

Pro nás je důležité si uvědomit, že bez podílu Číny žádný pokrok v řešení globálních problémů nebude. Avšak jakou roli hodlá Čína coby světová velmoc zaujmout a co z toho bude vyplývat pro svobodu, demokracii a mír ve 21. století? Je objektivně málo možností donutit Čínu k tomu, aby dělala to, co Západ potřebuje. Jediný způsob, jak mít na její rozhodování vliv, je neustálý dialog s ní a uznání významu, který Číně reálně náleží v mezinárodních vztazích. Je to jediná možnost, jak vtáhnout Peking do spoluodpovědnosti za globální vývoj. Zejména USA, EU a Japonsko musí daleko víc spolupracovat, aby se Čína cítila zavázána ke krokům, jež by posílily mezinárodní bezpečnost. Naléhavou otázkou je Írán a jeho jaderné ambice. Dalším příkladem je Korejský poloostrov. Jedině Čína má možnost účinně působit na severokorejský režim, který svou nepředvídatelnou agresivní politikou ohrožuje celý region.

Obrovský rozmach Číny a její rostoucí sebevědomí na světovém parketu jsou nesporné, avšak Peking se potýká s nesmírnými vnitřními problémy. Napětí a odstředivé síly uvnitř obrovské Číny v historii země vždy znamenaly chaos. Komunistické vedení si je těchto nebezpečí vědomo a není náhoda, že Číňané velmi pozorně studují rozpad východního socialistického bloku a jeho transformační procesy. Čína je možná zranitelnější, než si mnozí z nás myslí. Jen v roce 2009, kdy se projevila světová hospodářská krize, ztratily milióny čínských zaměstnanců možnost obživy pro sebe a své mnohdy tisíce kilometrů vzdálené rodiny. Samy čínské úřady připustily desetitisíce sociálních nepokojů. Čína trpí znečištěným životním prostředím, korupcí a stárnutím populace.

Analytici jsou rozděleni na dva tábory: jedni tvrdí, že prosperita a bohatství v čínských podmínkách automaticky nepovedou k politické pluralitě a dodržování lidských a občanských práv a svobod. Jdou dokonce tak daleko, že se ptají, co se může Západ od Číny naučit.

Druhý tábor se domnívá, že ani kontrolou posedlý Peking nebude do budoucna schopen zabránit svobodné debatě uvnitř společnosti. Nejnovější udělení Nobelovy ceny za mír iniciátorovi Charty 08 to dokládá. Tento tábor razí teorii o univerzálních touhách člověka, který se nespokojí jen s plným žaludkem. Potřeby Číňanů prý budou také postupně větší. I oni budou chtít dýchat čistý vzduch, svobodně se vyjadřovat, sdružovat se a nakonec i svobodně volit. Doufejme, že budoucnost dá nakonec za pravdu těmto hlasům!

Autor je místopředsedou Evropského parlamentu

Převzato z LiborRoucek.blog.idnes.cz se souhlasem autora