V tomto případě je tomu ale trochu jinak. Hodnocení Kjótského protokolu není předmětem pozornosti medií a vlády víceméně mlčí.

Není divu. Za dva roky svého trvání nemá Kjótský protokol příliš co ukázat, kromě snad toho, že zatím bylo na jeho plnění vynaloženo (celosvětově) více než 299 500 000 000 US$ (zhruba 6 888 500 000 000 Kč) a náklady stále stoupají. Co jsme si za sto padesát miliard dolarů ročně koupili? Zatím nic, ale neklesejme na duchu. Pokud se dílo podaří, pokud všechny figury platí, všichni signatáři dodrží své závazky a hlavně pokud vědci v Paříži hlasovali správně a měli s tím globálním oteplováním přeci jenom pravdu, budeme v únoru 2050 moci hrdě oznámit, že se našemu globálnímu kolektivu podařilo snížit růst globálního oteplení o téměř 0.07 °C.

Celých sedm setin stupně!

Jen za první dva roky jsme se tedy, pokud tedy mají pani profesoři pravdu, ochladili asi o 0.003097976 °C. Je pravda, že někteří skeptici odhadují to snížení spíše na 0.002 °C, ale nebuďmě malicherní, buďme optimisty, nechceme být jako oni. Nám na nějaké té tisícimiliontině stupně nesejde a přesněji to stejně zatím odhadnout nejde. Chtěl jsem vám ještě vypočítat kolik by stálo snížení růstu oteplování o těch pět stupňů, které nám přinese ty předvídné katastrofy, jako zvýšení mořské hladiny, hurikány, zemětřesení, sucho, záplavy a hladomor, ale můj kalkulátor se zasekl a oznámil mi, že nastal „overflow“, což se asi mělo týkat té nadcházející potopy.

Kde mám ty korky?

Tato čísla jsem si nevycucal z prstu, shodují se na nich jak skeptici, jmenovitě Patrick J. Michaels, profesor Environmentálních věd a Senior Fellow in Environmental Studies v Cato Institutu ve Washingtonu, tak obhájci teorie globálního oteplování, jmenovitě profesor Kevin E. Trenberth, nejznámější světový expert na globální oteplování, vedoucí sekce analýzy klimatu Národního centra pro atmosférický výzkum a hlavní autor nedávno vydaného „Shrnutí pro politiky“, které vyšlo jako zatím jediný dokument Pařížské konference IPCC (Mezivládního panelu na klimatické změny).

Kdo jsem já, abych pochyboval tam, kde dojde ke konsensu mezi dvěma světově uznávanými autoritami, které se jinak neshodnou téměř na ničem?

Kjótský protokol nám tedy za ty stovky miliard nepřinesl nic.

Přeci ale někomu něco přinesl. A ještě přinese. Za ty peníze se uživí stovky a tisíce úředníků, například těch Bruselských, kteří nelitují času a úsilí, kteří tváří v tvář katastrofickému oteplování připravili a budou až do příštího století s vyhrnutými klotovými rukávy (to kvůli tomu globálnímu horku) připravovat tisíce směrnic, nařízení, doporučení a zákonů, které nám pomohou zůstat chladnými.

A přinese spoustu práce a velké provize prodavačům odpustků.

Neznáte žádného?

Je jich plná Evropa, Amerika i Asie. Kolem Kjóta totiž vyrostl zcela nový a od středověku nevídaný obchod, kšeftování s odpustky.

Už se jim ale neříká „odpustky“, mají nové jméno, „emission credits“, a prodávají se ne v kostelích, ale v institucích jako například ECX, což znamená European Climate Exchange, kde se kšeftuje s těmi kredity tak, že kdyby to viděl Martin Luther, přibil by se na vrata. I Jan Hus by pohořel, protože tahle firma s křížkem ve jméně, je největším evropským zprostředkovatelem prodeje novodobých odpustků, emisních kreditů.

Ty pracují tak, že zemím, podnikům a výrobcům bylo, na základě jejich naměřeného vyfukování oxidu uhličitého před dvěma roky, přiděleno určité množství povolenek, odpustků. Pokud se jim podaří emise snížit nebo pokud omezí výrobu, mohou „zbylé“ kredity prodat. Pokud produkují toho prokletého oxidu víc a nechtějí s tím nic dělat, koupí si přes tuto bohulibou instituci odpustky, pardon kredity, které jim dovolí vyfukovat pekelný plyn dále a více. To se líbí zejména těm velkým, břichatým hříšníkům, kteří na to mají a zvesela chrlí emise dál. Ti hubenější, chudší pak zajdou na úbytě hned po tom, co prodají své poslední emisní kredity. To platí o lidech a bude to platit i o zemích.

Bylo to chytře vymyšleno, ale problém s tímto schematem, podobně jako s těmi středověkými odpustky, nastal, když se z něho stal nástroj pekel.

Pouhé dva roky po zavedení tohoto kšeftu cena za jednu emisní povolenku (jsou vydávány na tunu oxidu uhličitého) propadla z původních €30 na pouhých €1,5.

Kupovat si odpustky se tak rychle stalo levnějším, než dělat něco proti znečištění ovzduší. Pálit uhlí je daleko lacinější, než konvertovat na čistší paliva, a tak i naši sousedé v zeleném Rakousku investují do stavby nových uhelných elektráren v Německu.

Podobná centra kšeftu s odpustky vznikla i v Americe a Asii. Schema se zalíbilo i Číně, která chce otevřít svou vlastní odpustkovou burzu.

Kde jsou ty časy, kdy USA odmítaly ratifikovat Kjótský protokol, protože zavedl tuto metodu „boje proti emisím“ místo pevných limitů na produkci oxidu, na kterých trvala americká vláda. Dnes uz je emisní odpustková burza i v Chicagu, nové náboženství enviromentalismu potřebuje své chrámy a střediska obchodu s odpustky i tam.

„Anomálii“ chtějí země Kjótského protokolu opravit hned, jak se zbaví těch hubených a chudých hříšníčků, na začátku druhého smluvního období, někdy v roce 2012. Do té doby se dá ještě něco trhnout. Z omezování oteplení o miliontiny stupňů celsia se stal kšeft za stovky miliard dolarů. Kolem prodeje emisních povolenek vyrostl nový multimiliardový průmysl, nové specializované burzy, spousty brokerů, kteří vám koupi či prodej emisních kreditů zprostředkují. Spousta obchodníků s odpustky, kteří s kredity kšeftují.

Pozornosti medií to nějak ušlo.

A hádejte, kdo to všechno zaplatí.

No přeci ten, kdo to oteplení zavinil. My všichni.