21.10.2017 | Svátek má Brigita


SVĚT: Západ na cestě změny...

23.12.2016

... nastává něco takového i u nás?

Když jsem se před několika dny vážně zamyslel nad obsahem svého dnešního vystoupení a přečetl si název, který jsem si zhruba před měsícem sám vymyslel, nevěřil jsem svým očím. Ptal jsem se sám sebe, jak jsem na tento nesmírně ambiciózní název mohl přijít. Ale už se s tím nedalo a nedá nic dělat.

V mých vystoupeních na těchto předvánočních setkáních – a této možnosti si velmi vážím – dominovala domácí témata. V poslední době se však něco změnilo a domácí témata ustupují do pozadí. Příčinou není ani ztráta mého zájmu, ani únik k méně choulostivým tématům. Stejný posun se projevuje i při mých častých vystoupeních v zahraničí. Tam Česká republika nikoho moc nezajímá, a když už se někdo náhodou nebo ze zdvořilosti zeptá, není co silného říci. Nic mimořádně špatného, ale ani dobrého se u nás neděje. Už jsme normální Evropou.

I když to sice 28. října na několika pražských ulicích vypadalo, že se blíží konec světa, bylo to – naštěstí – rychle zapomenuto a dnes už to vypadá tak, že jediným vážným tématem naší současnosti je zavedení EET. Toto téma nebagatelizuji, považuji ho za chybu, schválnost a falešný krok, ale nejsem v pozici těch našich opozičních politiků, kteří žádné jiné téma – snad kromě hrdinných prohlášení vůči Rusku – nemají.

Takže, nic zvláštního se neděje. Druhým důvodem sníženého zájmu o domácí dění je nepochybně to, že se o nás už dávno rozhoduje mimo nás, že významnější v ovlivňování našich životů jsou instituce bruselské než pražské. Málokdo to chce vzít na vědomí, podvědomě se tomu vzpíráme, ale je to tak. My svou iniciativou umíme tak nejspíš něco bruselského ještě pokazit – příkladem je Bruselem vyžadovaný služební zákon, jehož nesmyslnost v české verzi, díky lidové tvořivosti našich úředníků a politiků, je zcela mimořádná.

Zkusme ale postupovat po pořádku. Dnes se chci dotknout dvou témat:

1. Nastává na Západě skutečná změna nebo aspoň nákrok ke změně?

2. Co říci teď, v prosinci 2016, o České republice? Shodneme se na tom, že se nacházíme v relativně příznivém období? Je to, že se u nás skoro nic neděje, zpráva dobrá nebo špatná? Vidíme nějakou cestu vpřed?

ad 1) Začíná se svět hýbat?

Nevím. Neumím mluvit o světě. Jsem schopen mluvit jen o jeho jedné – pro mne však relevantní – výseči, kterou je Západ. Někdo namítne, že relevantní je pro nás v nemenší míře např. i Blízký Východ a s ním spojená masová migrace. Nesouhlasím. Naše kniha Stěhování národů (a její různá zahraniční vydání) argumentovala v tomto ohledu zcela rezolutně: masovou migraci do Evropy nezpůsobili migranti, ale my sami, resp. naši politici, naše údajné evropské elity, které migranty do Evropy už delší dobu a navíc s evidentním – nikoli veřejně deklarovaným – záměrem zvou.

Západ jsem už delší dobu považoval za ztracený, unavený, rezignovaný, sebeuspokojený, snažící se ještě, co nejrychleji, užívat si svých – v minulosti vzniklých – výhod a předností, svého relativně velkého bohatství, svého rozmanitého životního stylu a kultury, své svobody. Západ jsem viděl jako rychle ztrácející, samolibý, autistický, namyšlený, do jisté míry i líný. Nacházející se ve slepé uličce. Zdálo se mi, že nemá ochotu a vůli se svému pádu vzepřít.

Protože optimismus je povinností, odvážím se říci, že letošní rok v mých očích představuje určitou změnu. S radostí sleduji rodící se vzpouru proti statu quo, proti – ve svých pozicích se uvelebenému – politickému establishmentu Západu. Více a více lidí začíná vnímat, že svým – zatím stále ještě relativně měkkým – řízením, regulováním a kontrolováním lidí, jejich zesilující se indoktrinací a manipulací nás všech, a v neposlední řadě diktátem politické korektnosti, která vychází z kulturního marxismu, z Antonia Gramsciho a z frankfurtské školy, dnešní politický establishment stále více usiluje o totální myšlenkovou nadvládu nad lidskou svobodou.

Postupné posilování pozic vzpurných politiků po celé Evropě – od AfD v Německu po Švédské demokraty, od Le Penové k holandskému Wildersovi, od italských Pěti hvězd k rakouským Svobodným – se v minulých letech projevovalo jen v dílčích volbách, v referendech a v průzkumech veřejného mínění, ale dvě letošní události znamenaly významný posun.

Byl to Brexit a Trump. Byla to v obou případech vzpoura obyčejných lidí – posměšně nazývaných nevzdělanými a málo informovanými z úst fakticky nevzdělaných absolventů humanisticky orientovaných vysokých škol, kteří působí v médiích a v politice, neboť jinde by se neuživili. Obyčejní lidé odmítli dnešní model společenského uspořádání a všudypřítomnou aroganci moci. Nikoli náhodou tento posun nastal ve dvou zemích, které tradičně považujeme za nejvíce demokratické – ve Velké Británii a ve Spojených státech. Měl jsem šanci v obou těchto zemích nedávno krátce být a posun atmosféry je tam zřetelně cítit. Zatím ale asi jen cítit. Nekladu si dnes za cíl analyzovat evidentní rozpaky a váhání projevující se ve Velké Británii, ani dnešní rozpolcenost a dezorientaci Ameriky. Uměl bych o tom říci leccos kritického, ale teď mi jde o něco jiného. Jde mi o úvahu o tom, zda se něco takového rodí či eventuálně urodí i u nás.

ad 2) Proto nyní pár slov o nás

Jako někdo, kdo nemá nic společného ani s dnešní koaliční vládou, ani s dnešní parlamentní opozicí, jako někdo, kdo ví, že základní systémové změny u nás byly už dávno, v devadesátých letech, úspěšně provedeny a že současné vlády – díky tomu – mohou být jen „udržovací“, v jiné terminologii provozní, se mohu odvážit tvrdit, že žijeme v relativně úspěšném období našich dějin. Je to výrok na straně jedné triviální, na straně druhé docela složitý.

Politicky sice bojujeme – a bojovat musíme – s Babišovým propojením politiky, byznysu a médií, s téměř učebnicovou bezbarvostí politika post-demokratické Evropy Sobotky, s odvěkým parazitováním lidovců na výhodách koaliční vlády pro stranu, která tam je „do počtu“, leckdo se také definuje soubojem – nikoli ideovým – s prezidentem Zemanem, ale žádný skutečný odpor k nikomu z nich vlastně necítíme. Jsou jedněmi z nás, krátkodobě politicky úspěšnějšími, ale my jsme – ve srovnání s minulostí a při pohledu na osudy zemí v nejrůznějších částech světa – se svou situací vlastně spokojeni.

Před třemi lety, kdy u nás kulminovala několik let trvající stagnace, uvedená v život k nám importovanou krizí let 2008-2009, bych nic takového neřekl. Tehdy jsme byli – s výjimkou jižního křídla eurozóny – zemí s nejdéle trvajícím vracením se alespoň na předkrizovou ekonomickou úroveň. Tehdy jsme jako kolektivní dílo našeho institutu sepsali knihu Česká republika na rozcestí. Tehdy jsme opravdu měli pocit, že jsme na rozcestí, že jsme – jak politicky, tak ekonomicky – zabloudili, že nevíme kudy kam.

I když se systémově a politicky nic nezměnilo, od té doby znovu nastartoval – slušný, v evropských poměrech – ekonomický růst, ekonomika za poslední tři roky (včetně letošního) vzrostla zhruba o 10 %. Rostou mzdy a platy, nezaměstnanost máme nejnižší v EU (i bez toho, že bychom masově migrovali za prací do zahraničí – jako Polsko, Slovensko, Pobaltí, Rumunsko), obchodní bilance míří k rekordní výši svého přebytku, i státní rozpočet „hrozí“ rekordním přebytkem, atd. Je sice celá řada daleko méně příznivých trendů a tendencí, ale – ač neradi – si musíme přiznat, že žijeme v relativně klidné a úspěšné době. Nevěříme sice, že to tak může dlouho pokračovat, ale – a to bych chtěl zdůraznit – není poptávka po změně.

Není poptávka po změně, je „brblání“, je tradiční české – dnes už asi ne hospodské – stěžování si (protože česká hospoda hyne a v pizzerii či japonské sushi-restauraci se česky dobře nadávat nedá). Přetrvává závist vůči těm úspěšnějším (a proto tolik stěžování si na korupci – lidé si nechtějí přiznat, že je někdo úspěšnější svou vlastní zásluhou). Je obava z vývoje ve světě, jehož problémy se mohou „přelít“ k nám. Je nejistota vyvolávaná domácími politickými přestřelkami a jejich mediálním přehráváním a zveličováním, jsou obavy ze ztráty autority a respektu státních institucí. Obáváme se nárůstu moci nejen mediokracie, ale i juristokracie. Nastává evidentní oslabení autority státní moci. Údajnou profesionalizací dochází k „privatizaci“ (či parcelizaci nebo autonomizaci) veřejné moci a veřejných institucí (prototypem je Česká televize).

Vážná témata z našich diskusí téměř vymizela. Dominují témata, která bych nazval „aktivistická“, témata současné kulturní či civilizační revoluce, správně řečeno kontrarevoluce. Nedominují témata rezortů ministra průmyslu či financí, dominují témata ministrů Dientsbiera, Marksové, Hermana či Valachové, což jsou témata nikoli naše, ale jsou to témata neziskových organizací a Evropské unie (jako nejmocnější neziskovky). To nejsou témata obyčejných lidí – neznám nikoho, koho by trápil dostatek či nedostatek inkluze ve školství, stále jště ne zcela vítězné prosazení se feminismu či genderismu, malá pozitivní diskriminace, atd. Ekonomika v podstatě přestala být tématem veřejného diskursu (zůstalo jen lobbování), a i my – náš IVK – se musíme přiznat, že některá témata vůbec nerozvíjíme, protože není komu je sdělovat.

Je snadné říkat, že vláda nic vážného a významného nedělá (i když je to pravda). Abychom jí ale nekřivdili – ona nemůže skoro nic významného dělat, aniž by se otevřeně vzepřela. A toho není schopna. Kromě její vlastní nekvality ji omezuje

- naše a evropská legislativa;

- její jen limitované pravomoce (díky našemu složitému parlamentnímu systému a díky do naší malé a vysoce homogenní země nepatřícímu mocnému krajskému systému);

- smíření se s německo-rakouským systémem tripartity (ač strašně slabých a neautentických odborů a zcela nereprezentativních zástupců zaměstnavatelů). V každém případě je to přijetí jisté třetí cesty a směřování ke korporativistickému státu;

- nárůst moci dalších – mimo vládu existujících – centrálních úřadů jako je Ústavní soud, ČNB, ÚHOS, ombudsman, atd.

- mocné, tzv. nezávislé regulační úřady.

Zdá se, že je konečně stát poražen (což bylo odvěkým cílem marxistů), že se konečně prosazuje ona idealizovaná moc bezmocných, vlastně ona občanská společnost, jejíž propagace byla vždy útokem na standardní hierarchické uspořádání společnosti. Nátlaková síla dobře organizovaných, údajně bezmocných NGO ́s je anarchizující náhražkou státu.

Nemohu si odpustit tři konkrétnější poznámky. Jeden z opravdu nebezpečných politiků, šéf premiérových poradců Vladimír Špidla, přišel nedávno s myšlenkou nezávislého „superregulačního úřadu“, který by spojil všechny naše regulační úřady. Je třeba dodat, že nic takového v žádné evropské zemi není. My naivní jsme si dosud mysleli, že superregulačním úřadem – každé čtyři roky ale vyměnitelným – je vláda. Mýlili jsme se.

V 90. letech jsme – alespoň někteří – prosazovali „českou cestu“ naší privatizace, protože jsme se velmi báli výprodeje naší ekonomiky do zahraničí. Teď splácíme důsledky Zemanovy (a sociálně demokratické) formy privatizace. V loňském roce u nás činil čistý odliv prvotních důchodů do zahraničí zhruba 300 miliard korun. Znamená to, a to se týká celého posledního desetiletí, že touto formou z naší země odtéká 8 % vytvořeného HDP. (V Evropě více jen v Irsku.)

Má třetí poznámka míří ke státnímu rozpočtu. Loni (v roce mimořádně rychlého ekonomického růstu) jsme si na letošek absurdně schválili státní rozpočet s deficitem 70 mld. korun. Na konci letošního listopadu ale nebyl vykázán schodek, nýbrž přebytek 55 miliard. Rozdíl – i když vím, že se ještě v prosinci formou vánočních, předvolebních dárečků stačí něco utratit – činí více než 120 miliard korun. Ve své době jsem považoval za přijatelnou chybu odhadu vývoje rozpočtu miliardy, nikoli desítky miliard korun. Je dnešní rozdíl fatální chybou analytiků ministerstva financí nebo záměrnou politickou hrou? Nebo je to tím, že vláda neumí vydávat peníze? To by ale bylo téma na jiný business breakfast.

Závěr

V úvodu svého dnešního vystoupení jsem položil otázku, zda nastává nějaká změna i u nás?

Já ji nevidím. Řekl jsem, že chybí poptávka, ale ona chybí i nabídka. Nevím, kdo by byl schopen ji provést. Která politická síla? Nevím, na základě jakého masově sdíleného hesla by byla tato změna vedena? Jasné, jednoduché, lidem srozumitelné recepty v postpolitickém, postdemokratickém, postnacionálním evropském prostoru už neexistují. Je vůbec ještě možné to nějak zvrátit? Jsou Brexit a Trump návodem, jak to udělat? Zrodí se u nás nějaká politická síla, která by mohla zvednout mlčící většinu od televizí či internetových her? Rád bych řekl, že ano, ale takto falešně optimisticky teď před Vánoci končit nesmím.

Tak aspoň ty Veselé Vánoce.

Euro Business Breakfast 2016, Restaurace Mlýnec, Praha, 15. prosince 2016.
V upravené verzi publikováno v týdeníku Euro dne 19. prosince 2016.

www.klaus.cz



Diskuse


J. Lehký
22:16
23.12.2016

M. Vondráček
22:30
23.12.2016

M. Prokop
22:38
23.12.2016

J. Kanioková
23:16
23.12.2016

J. Kyselková
18:42
23.12.2016

S. Lazárek
19:50
23.12.2016

J. Kyselková
19:55
23.12.2016

S. Lazárek
19:58
23.12.2016

J. Kyselková
20:16
23.12.2016

S. Lazárek
20:22
23.12.2016

J. Kyselková
20:46
23.12.2016

R. Tesařík
22:00
23.12.2016

S. Lazárek
22:09
23.12.2016

M. Vondráček
22:46
23.12.2016

R. Tesařík
22:00
23.12.2016

M. Vondráček
22:45
23.12.2016

P. Portwyn
23:13
23.12.2016

M. Prokop
21:21
23.12.2016

M. Prokop
21:20
23.12.2016

J. Kyselková
21:42
23.12.2016

M. Prokop
22:42
23.12.2016

V. Vaclavik
18:26
23.12.2016

J. Kyselková
19:52
23.12.2016

S. Netzer
21:13
23.12.2016

J. Kyselková
21:44
23.12.2016

R. Tesařík
22:02
23.12.2016

J. Kyselková
22:47
23.12.2016

M. Prokop
21:23
23.12.2016

V. Vaclavik
3:00
24.12.2016

T. Hraj
20:42
23.12.2016

J. Kyselková
20:49
23.12.2016

M. Prokop
21:26
23.12.2016

J. Lukavsky
13:50
23.12.2016

F. Svoboda
15:37
23.12.2016

J. Kulheim
17:24
23.12.2016

J. Lukavsky
18:33
24.12.2016

J. Lukavsky
18:38
24.12.2016

M. Kolář 067
11:55
23.12.2016

J. Kanioková
12:51
23.12.2016

M. Hoblík
11:50
23.12.2016

M. Prokop
12:03
23.12.2016

T. Hraj
20:49
23.12.2016

M. Moravcová
11:29
23.12.2016

M. Pivoda
11:36
23.12.2016

R. Tesařík
12:47
23.12.2016

J. Jelínek
11:49
23.12.2016

S. Donát
11:55
23.12.2016

M. Prokop
12:03
23.12.2016

S. Netzer
13:10
23.12.2016

Z. Vydra
11:23
23.12.2016

J. Kratochvíl
15:51
23.12.2016

J. Kanioková
17:54
23.12.2016

L. Severa
11:14
23.12.2016

M. Prokop
11:17
23.12.2016

Z. Rychlý
11:09
23.12.2016

J. Kanioková
17:55
23.12.2016

D. Polanský
10:39
23.12.2016

M. Prokop
10:55
23.12.2016

Z. Rychlý
11:03
23.12.2016

M. Prokop
11:18
23.12.2016

P. Lenc
10:04
23.12.2016

Š. Hašek
10:08
23.12.2016

J. Hanzal
10:09
23.12.2016

P. Dvořák
10:48
23.12.2016

D. Polanský
10:40
23.12.2016

M. Pivoda
10:58
23.12.2016

M. Prokop
11:22
23.12.2016

M. Prokop
9:30
23.12.2016

M. Prokop
9:30
23.12.2016

Š. Hašek
10:10
23.12.2016

M. Prokop
11:00
23.12.2016

počet příspěvků: 125, poslední 24.12.2016 06:38









 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.