Máme za sebou prvních deset let nového tisíciletí, drobný krok do nového milénia. Začalo to 11. zářím a skončilo ekonomickou krizí. Malé varování, že optimismus 90. let, jímž končilo předchozí tisíciletí, není na věky, jsme dostali hned na začátku: Je hodně věcí, které najednou nejdou, jak by měly – a jak jsme věřili.

New economy

V dubnu roku 2000 praskla tzv. „internet bubble“, která byla pokusem nahradit vyčerpaný vývojový potenciál industrializace. Informační technologie měla být pohonem páté „Kondratěvovy dlouhé vlny“ nesoucí dlouhodobý růst pomocí ekonomie služeb a komunikace.

Rozvinuté západní ekonomiky služeb sice po informační technologii chtivě hrábly, ale na její dlouhodobý růstový impulz dosud marně čekáme; těžili z ní pouze výrobci počítačů a příslušenství. Domněnky o zcela novém modelu vytváření hodnot, který se obejde bez vazby na zastaralou reálnou ekonomiku, byly mylné. Internetovou bublinu přežily pouze elektronické aukční síně a encyklopedie s vyhledávací funkcí; výnosné však nejsou samy o sobě, nýbrž jenom tam, kde usnadňují a urychlují odbyt hmotných produktů.

Elektronika tedy neosvobodila ekonomiku služeb od závislosti na reálném hospodářství. A to i nadále trpí příliš slabou poptávkou, nízkým růstem a nedostatkem atraktivních investičních příležitostí. Na konci dekády internetové ekonomiky růst západních ekonomik stále stagnuje a vtírá se domněnka, že slabost poptávky v rozvinutých společnostech má dlouhodobý charakter. V nastávající dekádě bude pravděpodobně nutné model trvalého ekonomického růstu zcela přehodnotit.

Asymetrická válka

Po krátké naději na věčný mír začala v září 2001 permanentní válka nového typu. Nebyla vyhlášena, nezná ani příměří, ani rozdíl mezi vojáky a civilisty či mezi bojištěm a zázemím. Nebezpečí pro statisíce může představovat jeden člověk mstící se za skutečné či domnělé bezpráví. Jestliže se v této válce střílí, znamená to, že napadený stát již utrpěl porážku. Buď jde o útok teroristů, nebo o odvetnou akci napadeného. Mezinárodní právo je v této situaci beznadějně staromódní, neboť nepočítá s tím, že by skupiny ohrožovaly státy. Bylo proto nutné revidovat tradiční vzorec válečných konfliktů.

Nejpozději od útoku na newyorské twin towers musí sebeobrana předcházet útoku; znamená to profylaktické použití násilí proti šíření zbraní, obchodu s drogami či terorismu. Slabinou této strategie je skutečnost, že nutnost a úspěch preventivních zákroků lze prokázat jenom tehdy, kdyby se nekonaly a došlo k dalším atentátům. Kritici preventivních operací by pak nepochybně byli v první řadě těch, kteří by vládám vyčítali, že se nepostarají o bezpečnost obyvatel.

Velikost a akceschopnost

V průběhu tohoto desetiletí došlo k řadě spontánních rozpadů a funkčních selhání velkých hospodářských a politických celků. Konkurzy firem Worldcom a Enron, Fannie Mae, stejně jako selhání BP a návaly slabosti Toyoty dokládají nezvládnutelnost velkých hospodářských konglomerátů a komplexních obchodních modelů. Hospodářská krize na konci dekády byla způsobena tím, že finanční systém přebujel do disfunkčnosti.

Totéž platí pro politiku. Celou desetiletkou se táhly neúspěšné snahy o liberalizaci mezinárodního obchodu a na jejím konci stál bezvýsledný kodaňský summit. Existenční krize systému společné evropské měny, nesplnění cílů tzv. lisabonské agendy EU (2000-2010) či nejednotnost uvnitř NATO (nejenom v souvislosti s Irákem) jsou příklady toho, že i politické organizace rostou za cenu akceschopnosti.

Teoreticky mají hlavní světoví hráči, komplexní transakční systémy či nadnárodní organizace nepochybné výhody, které však jsou stejně nepochybně prakticky nedosažitelné.

Hospodářské a politické struktury se s cílem maximalizace zisku a moci neustále zhušťují a zároveň rozpínají. S těmito protiřečivými procesy jsou spojeny koordinační a organizační náklady, které rostou s velikostí organizace a přesahují teoretické výhody velkoprostorových řešení.

Zdeformovaný kapitalismus

V minulé dekádě se kapitalistický výrobní model zradikalizoval. Prostý zisk již nestačí, cílem je maximální zisk v minimálním čase. Divoký proud nekontrolovatelného kapitálu míří ke globálně nejvyššímu možnému zúročení a vede k přesýpaní příjmů zaměstnanců do rukou investorů.

Když rozhodující aktéři nic nepodniknou, bude pokračovat (přerušován krizemi jako v roce 2008) vývoj minulé dekády a sice směrem k diktatuře globálního kapitalismu: Dvě burzy a tři automobilky pro celý svět, čtyři banky a pár (střední stav decimujících) private equity fondů.

V minulém desetiletí se svět stále výrazněji podřizoval výlučně ekonomické racionalitě. Hromadila se tak energie, která jí může jednoho dne ve jménu ideologické „spásy“ potlačit. Komunismus se může vrátit, nikoliv jako skutečně nosné řešení, nýbrž jako mobilizační heslo, které ve jménu „spravedlnosti a rovnosti“ destabilizuje státy.

V příští dekádě je proto třeba učinit opatření, která utlumí sebezničující živelnost tržního modelu. Chceme-li zabránit destabilizaci západních společností musíme hledat protiváhu v politické oblasti tj. v národním státě a v promyšlené fragmentaci hospodářské bezmeznosti. Ano, to je ekonomicky neúčelné, avšak politicky pravděpodobně nevyhnutelné řešení.

Národní stát nade vše

V minulé dekádě byla zpochybněna představa, že globalizace povede k zániku národních států; dochází spíše k jejich renesanci. Vedle rostoucího počtu příkladů ekonomického nacionalismu přibývá i míra xenofobie. Zdá se, že právě globální unifikační tendence vyprovokovaly vůli národních států k přežití a oživily jejich nezastupitelné role při hledání cest k dosahování blahobytu a zajišťování bezpečnosti.

Národní stát zřejmě uspokojuje potřebu lidí definovat svou identitu a najít orientaci v chaotickém světě. Opírá se přitom o společný jazyk a historii, stejně jako o pocity nadřazenosti nebo nepřátelství vůči jiným národům.

Společnosti, které jsou vystaveny tlakům a cítí se ohroženy, hledají jednotu a vymezují se energicky vůči ostatním. V napjaté ekonomické situaci vede pocit ohrožení vlastního blahobytu, postupně rostoucí v rozvinutých západních zemích, k sebestřednosti a podrážděnosti vůči cizincům.

Zkušenosti z krizí první dekády navíc ukazují, že nadnárodní organizace výzvy a krize buď neřeší vůbec, nebo jen pomalu a nedůsledně. Oživování národního státu tudíž posiluje i to, že se národní vláda postará o potřeby národa bezprostředněji a účelněji.

Demokracie jako nevýhoda

Zostřilo se také soupeření demokratických a nedemokratických tržních ekonomik. Zásady tržní ekonomiky se rozšířily po celém světě, ale „globalizace“ politických svobod se nekonala. Ukázalo se, že nekompromisní logika tržně ekonomické maximalizace zisku se ideálně doplňuje s nedemokratickými politickými systémy. Zásady tržní ekonomiky zde dosahují vysoké účinnosti především proto, že je nebrzdí demokratické svobody.

Vlády těchto zemí mohou manipulovat národní měnou, zestátňovat a používat nerostné zdroje jako mocenský nástroj. Jejich hlavní výhodou je nízká úroveň sociálně politických standardů. Nedemokratické tržní ekonomiky vykořisťují vlastní obyvatelstvo, a získávají tak pro své produkty konkurenční výhody a pro své vlády rostoucí moc.

Demokratické systémy jsou znevýhodněny i v soupeření o nejúčinnější rozhodování. Jde-li o to rychle a jednoznačně se rozhodnout, zatěžují je tradiční procedury používané k hledání politicky nejschůdnějších kompromisních řešení.

Autoritářské režimy se naopak rozhodují rychle a jednají rezolutně. Jsou proto schopny nasadit svůj hospodářský potenciál účinněji a využít z toho plynoucí politické posílení státu při soupeření o globální nadvládu.

Svody virtuálního světa

Vývoj informační společnosti v uplynulé dekádě usnadnil lidem dozvědět se „všechno“ o světě na úkor jejich možností v něm úspěšněji jednat.

Informační společnost zvyšuje množství informací a usnadňuje jejich dostupnost. Zároveň tak zvyšuje počet intelektuálních slepých uliček, které však můžeme jako takové identifikovat až po té, co jsme do nich zabloudili. Množství informace je do jisté míry překážka poznání.

Vzhledem k všudypřítomnosti a bujení komunikace panuje v informační společnosti tendence ztotožnit slovo a čin. O problémech a výzvách se bezuzdě štěbetá a „zvládají“ se s oblibou na rétorické úrovni. Společnost tak „kontroluje“ značnou část svého osudu pouze verbálně.

Možností informační společnosti využívá rostoucí část společnosti zejména v té míře, v jaké přispívají k jejímu povyražení. Části populace dokonce přesouvají těžiště svého života do virtuálního prostoru a opírají tak své chování ve značné míře o virtuální zkušenosti, které jsou v realitě nepoužitelné.

Mechanismus produkce a rozšiřování informací navíc posiluje mainstreamové myšlení. Problémy „vznikají“ až když jsou pojmenovány a „zanikají“, když se o nich nemluví. S tím souvísí otázka, co vlastně informační společnosti o sobě chtějí vědět. Obranné valy politické korektnosti totiž blokují jak kritiku tak i myšlení v alternativách a tím i poznání vůbec.

Upravený a rozšířený text psaný pro Dnes a zveřejněný 30. října 2010

Autor je ekonom, politolog a publicista