Žádný z žijících současníků amerického prezidenta Baracka Obamy ho již nemůže předčít v projevech pozemské slávy, moci a popularity. Nyní, když mu byla přisouzena Nobelova cena za mír, překonal i svůj politický vzor Johna Kennedyho, který takovou cenou poctěn nebyl. Obamův zkratkovitý obraz s bradou hrdě vztyčenou k zářné budoucnosti již nyní může soutěžit v popularitě s obrazem Che Guevary.

Nejmocnějším člověkem světa a živoucím symbolem naděje se stal, aniž by stačil cokoli konkrétního udělat, cokoli hmatatelného změnit k lepšímu. Udělení letošní Nobelovy ceny míru může být právem pokládáno za definitivní vítězství postmoderny nad modernou, slova nad skutkem, virtuality nad realitou.

V tom spodním, reálném světě pokračují války v Afghánistánu a Iráku, Severní Korea zdokonaluje své jaderné zbraně a jejích nosiče, Írán obohacuje uran a zkouší rakety stále většího doletu, arabsko-izraelská konfrontace nejeví sebemenší známky zmírnění. Ale koho by zajímal nedokonalý spodní svět, když v tom horním charizmatický a šaramantní lídr kouzelnou mocí svého krasořečnění zapudil všechny chmury a zahladil všechny stopy po konfliktech, usmířil vlka s beránkem, nakrmil hladovějící slibem hojnosti a převychoval teroristy v lidumily?

Norský Nobelův výbor sám uznává, že nejprestižnější humanitární cena tentokrát byla udělena nikoli za činy, nýbrž za slova. Za to, jak zapáleně a přesvědčivě umí mluvit o míru v celém světě, o lidských právech a všeobecné lásce. Mnozí kritici tohoto rozhodnutí kladou zbytečný důraz na skutečnost, že v prezidentském úřadě Obama nestrávil více než osm měsíců a mnoho ze svých mírumilovných záměrů dokonce nestačil ani naznačit. Mýlí se. O činnost Obamy v prezidentském úřadě vůbec nejde. Přesvědčil se o tom jiný nositel stejné ceny Andrej Sacharov, když se v únoru roku 1978 pokusil přihlásit na Nobelovu cenu skupinu sovětských obhájců lidských práv, tehdy vesměs vězněných. Z norského stortingu se mu dostalo odpovědi, že dle zakládající listiny nominace na cenu končí 1. únorem každého roku a žádné další kandidatury nebo jejích činnost po tomto datu nemohou být posouzeny. Jinými slovy, Nobelův výbor mohl přihlížet ve svém rozhodování jen k těm zásluhám v boji o mír, jichž Barack Obama dosáhl během předvolební kampaně, nejpozději však na 10. den po uvedení do prezidentského úřadu.

Uvnitř Spojených států se Barack Obama netěší takové bezvýhradné adoraci jako v Norsku nebo v jiných vzdálených končinách. Evropští, asijští či afričtí Obamovi fanoušci nemusí platit za americké zdravotní pojištění, posílat děti do amerických škol, pracovat v amerických továrnách nebo stát fronty v amerických úřadech práce. Proto je Obamovy bolestivé reformy příliš nezajímají, maximálně v nich budí zvídavost. Zajímá je leda tak zahraniční politika. Tam se Obama zatím příliš nevyznamenal. Nemusel řešit žádnou politickou krizi srovnatelnou s 11. září, žádná z významných mezinárodních jednání nedotáhl ke zdárnému konci. Nezprostředkoval ani jeden mezinárodní nebo lokální konflikt, čímž se může pochlubit třeba jeho letošní protikandidát Nicholas Sarkozy, který sjednal mír mezi Ruskem a Gruzií.

Barack Obama posbíral za poslední rok všechny možné ceny: Grammy, Emmy, stal se Člověkem roku 2008 podle časopisu Time. Už mu nezbývá, než prohlásit sám sebe za vtělení Boha, jak to udělal císař Augustus. Země nosila jen jednoho velikána, který mel na prsou více zlatých medailí za mír, i když mezi nimi nebyla Nobelova cena. Jmenoval se Leonid Brežněv. Americký prezident je relativně mladý politik a má dobrou šanci dohnat a předehnat Brežněva - pokud ovšem neprozřetelně nepřikročí od slov k činům.

Vysíláno na ČRo 6, publikováno na www.rozhlas.cz/cro6