aneb O holubičkách a jestřábech

Tak on B.H. Obama přece jen vydal příkaz k zásahům proti silám syrsko-iráckého chalífátu, nebo jak si ten spolek říká. Sice trochu opožděně a s omezeními - muselo mezitím dojít k hrůzným projevům náboženské zášti -, ale vydal. S konečnou platností tak opustil základní přepoklad, na němž postavil svou prezidentskou kariéru: že bude dělat všechno jinak a líp než ten trouba Bush, co by pořád jen kolem sebe střílel a bombardoval. Že byl G.W. Bush prezidentem války, avšak on bude prezidentem míru. A hle, pár let minulo a milý Obama už dělá všechno vcelku stejně jako trouba Bush, ledaže tak napolovic a bez valného přesvědčení. Zařadil se tak mezi politiky, pro něž je hlavní vyhrát volby a povystoupit v kariéře, pak už se to nějak udělá. A on se pendrek nějak udělá. Yes, we can… no jistě. Každý něco can. Ale co?

Jinak ho chápu. Jedna věc je stát na volebním řečništi a vyhlašovat, jak ukončím ty nesmyslné pranice kdesi na druhém konci světa, jak odvolám intervenční jednotky, rozdám rozhašteřeným národům a sektám několik dobře míněných rad - a ony si už své záležitosti uspořádají samy. Druhá věc je sedět v prezidentské pracovně, kde mu prší na stůl hlášení zpravodajských služeb plná tajných, ještě tajnějších a úplně nejtajnějších informací, jaké se veřejnosti do uší netroubí a do novin nepíší, ale žádají si rychlého a rázného rozhodnutí. Přitom se každá chyba vymstí, je ale obtížné, ne-li nemožné neudělat chybu. Tu mu pak ovšemže budou jeho skrytí i zjevní odpůrci s chutí omazávat o nos… jo, není žádná legrace být nejmocnějším mužem planety. Riziko selhání je v té roli nepoměrně vyšší než naděje úspěchu a odchod s bžundou pravděpodobnější než s vavřínem slávy. Div, že o tak nevděčný melouch ještě někdo stojí.

Příčinou selhání v těch blízkovýchodních patáliích byl a jest špatný odhad; a příčinou špatného odhadu narážení na kopyto vlastního způsobu myšlení, vlastních civilizačních hodnot a tradic. Pastí, do níž se polapí nejmocnější muž planety, se může stát pokus o přesunutí zodpovědnosti na byrokraticky rozbředlou organizaci, jakou je celá přeslavná OSN. Který státník podlehne takovému pokušení, zanechá své dílo nědokončené k radosti a posměchu onoho věčného lidského typu, který vždy všechno ví líp a všechno by udělal správněji, kdyby mohl. Té chyby se dopustil G.W. Bush, učiniv podmínkou irácké kampaně nalezení hmatatelného důkazu jaderného zbrojení. Pochopitelně nebyl Saddám Husajn blázen, aby čekal, až mu komisaři OSN takový důkaz vyšťourají; nebude daleko skutečnosti, že dal kompromitující materiál včas přesunout do bratrské Sýrie nebo ještě bratrštějšího Ruska. I nevíme a nikdy vědět nebudeme, bylo-li jakých zbraní hromadného ničení, jen prezident Bush na svou chybu doplatil, stav se nejvysmívanější figurou své doby. Nutno ocenit, že jeho váhavý nástupce tu chybu neopakuje, ponechav si zásahy proti sunnitským džihádistům ve vlastní řežii, třebaže s důrazem nevelikým.

Chybu, spočívající ve špatném odhadu protivníkova myšlení, bych G.W. Bushovi ani zvlášť nevyčítal. My v Evropě jsme v tom ohledu otrkanější, ale co chcete od Američana. Demokracie, oddělení státních záležitostí od náboženských, sekulární právní řád a jiné takové věci jsou pro něj tak samozřejmé jako vzduch k dýchání; obtížně si dovede představit, že by to někde také mohlo chodit jinak a obráceně. Myslí si – nojo, on je to v těch nepochopitelných končinách mezi Nilem a Eufratem samý diktátor a samé sektářské vzteky, to proto, že tam ještě nikdo nepřišel a neukázal těm v jádře hodným lidičkám, koukněte, miláčkové, takhle se dělá demokracie. My jim to ale teď ukážeme a oni se dozajista našeho příkladu radostně chopí a po překonání určitých těžkostí budou… no, ne hned jako Amerika. Ale aspoň se budou demokratickému standardu blížit. A ono houbičky. Proč?

Protože k tomu v zemích islámského Východu chybí podmínky. Základem demokratické praxe je volební řád. Občané, každý dle svého smýšlení, udělí svůj hlas některé ze stran, levicové, pravicové nebo něčemu tak uprostřed. Který z politiků zvítězí, vytvoří vládu, popřípadě slepí nějakou koalici; který podlehne, sebere bez řečí svá fidlátka a čeká na další příležitost. Pokud tedy ovšem nedá přednost místečku v nějaké dozorčí radě, ale to nechme pro tentokrát stranou. Vše v jedno shrnuto, je (nebo by aspoň měla být) demokracie soutěží myšlenek. To ale v případě muslimského Východu neplatí, platit nemůže a ani nesmí: myšlenka tam přichází v úvahu jen jedna, nepochybná a nezpochybnitelná, samým Bohem daná, myšlenka islámu. Západní volič, zklamav se v partaji, jíž dal svůj hlas posledně, si příště vybere jinou; to muslimský volič nemůže. Ale snad abychom si tuto drobet zamotanou záležitost přiblížili příměrem z vlastních dějin.

Poslyšme zprávu, dejme tomu, z roku 2024: Ozbrojené tlupy Soběslaviců se zmocnily Klatov a táhly dále ku Praze, avšak v půli cesty se střetly s valným vojem Bedřichoviců. I strhla se oboustranně krvavá, nenávistiplná bitva…Co? Že blbnu? Blbnu, připouštím, ale v dobrém úmyslu: přiblížit laskavému čtenáři příčiny a okolnosti současných nenávistných mazců, zmítajících pláněmi Sýrie a Iráku. Nejde v nich totiž o nic příliš jiného. Srovnejme: Roku 1173 zemřel český král Vladislav II., zanechav po sobě dva syny, Bedřicha a Soběslava. Kolem obou pretendentů přemyslovskoho stolce se záhy vytvořily strany a zápolily spolu se střídavým štěstím o moc a titul knížecí, až Soběslav, ztrativ bitvu na místě v okolí pražském, zvaném podnes „Na bojišti,“ svému soku definitivně podlehl. Jak si dál počínala strana Soběslaviců, již dějiny nepraví. Asi nijak. Ostatně je to dokonale jedno. Nyní obraťme list v knize dějin o půl tisíciletí zpět. Roku 661 našeho letopočtu zahynul dýkou vraha čtvrtý a poslední chalífa z rodu Muhammadova, jeho synovec a zároveň zeť ´Alí ibn Abí Tálib. Zanechal po sobě dva syny, Husajna a Hasana, z nichž jeden po něm mohl a měl v hodnosti chalífy následovat, avšak nenásledoval; moc a s ní i chalífát na sebe strhl rod Umájovců. Přívrženci ´Alího synů se s tím nemínili smířit, nazvali se Stranou ´Alího (Ší´at ´Alí) a zahájili proti uzurpátorům dodnes v různých variacích a intenzitě trvající boj.

V čem tkví rozdíl mezi oběma případy… víceméně v tom, že dnes už s výjimkou historiků málokdo ví v království českém, že nějací kněžici Bedřich se Soběslavem vůbec kdy žili a o moc a titul se znesvářili. Rivalita stoupenců ´Alího a jeho odpůrců však trvá a bezpochyby trvat bude v nesmiřitelném antagonismu ší´itismu[1] a sunnitismu. Přičemž věroučné rozdíly mezi oběma směry jsou vcelku zanedbatelné; oba vycházejí z doslovného, v koránu obsaženého znění poselství Prorokova, na němž je nemožno, ba nemyslitelno něco měnit: jak každé muslimské dítě ví, jest autorem koránu sám Alláh a jakýkoli pokus o revizi by byl urážkou Nejvyššího. To se ví, logika dějin, potvora, nadělala zejména v ší´itismu všelijakých odchylek a derivátů, ale ani ty se netýkají základní myšlenky islámu (kdo si polistuje v koránu, mohl by se ptát, je-li v něm vůbec nějaká myšlenka, ale také to nechme pro tentokrát stranou), nýbrž vesměs vztahy osobní a dynastické. Podle toho také dopadají v zahradě Alláhově jakékoliv volby: sunnité volí sunnity, ší´íté ší´ity, ismailité, aláwité a jiní -ité zase své kandidáty. I nemusely by se konat volby, stačilo by čas od času uspořádat sčítání lidu s udáním náboženské příslušnosti, neměnné, každému už v kolébku vložené. Jenže vykládej to západnímu státníkovi, jemuž je drahá představa světa sjednoceného pod praporem demokracie, jen to vzít za ten správný konec.

Není takového konce. Není žádného yes we can, platného pro všechny země a národy této kropenaté planety. Je jen sbírka kultur a civilizací, nesourodá, nekompatibilní, co platí pro jednu, neplatí pro druhou. Ledaže hostí kropenatá planeta civilizace smírné, nevýbojné, s nimiž je více či méně snadné pořízení, a civilizace opačného rázu, s nimiž je pořízení bídné, popřípadě vůbec žádné. Co s tím… snad jen si hledět vlastního zájmu, jako si i ostaní hledí. Nechtít být spasiteli, obdarovávateli a z louží vytahovateli všem od pólu k pólu, nikdo to neocení, až na ty prachy ovšem. Raději dohlížet, neděje-li se v některém nepokojném koutě světa něco naším zájmům odporujícího či nebezpečného; pakli ano, přiměřeně zasáhnout, i kdyby se všechny holubičky míru v tu ránu po…skvrniti měly. Přiměřený zásah je pak takový, který celou záležitost ukončí, ne rozvrtá a nechá být. Zmíněný zájem nemusí být vymezen geograficky; lze do něj zahrnout ostrůvky vlastního civilizačného způsobu v onom ďáblově kotli zvaném Blízký východ, tedy především Izrael; mimoto i různé kopty, maronity, chaldejce a jiná křesťanská vyznání, co se jich tam udrželo navzdory půldruhatisícileté vládě islámu, teď ale mají na kahánku. Jelikož jako bych už četl zlostné reakce na tyto řádky, hovořící o zbytečnosti, ba zavrženíhodnosti všech náboženství, křesťanského nevyjímaje… nu, nechci odpovídat v témže tónu. Nejsem žádný ukázkový křesťan, vlastní zkušeností však znám místa, kde křesťanství je hlavním indikátorem příslušnosti k civilizačnímu způsobu. Našemu způsobu, kdyby to pořád někomu nedocházelo; nemělo by nám být lhostejné, jak je s ním zacházeno. Pakli to někomu lhostejné je, třeba se probudí, až se jeho vlastní okolí stane takovým ostrůvkem. Nemusí to trvat ani moc dlouho.

Prezident Obama už asi ví, že se zapletl do vlastní rukou upředené pavučiny, z níž mu bude obtížno se vyprostit. Buď navzdory svému poněkud unáhlenému rozhodnutí znovu a v dostatečné síle povolá na bojiště Blízkého východu pozemní jednotky – dle starého válečného pravidla lze za pacifikované pokládat pouze území, na něž vstoupila noha pěšákova – což urychlí průběh akce, ale naštve si tím onu část americké veřejnosti, která svého času chápala jeho yes, we can jako příslib bezproblémové budoucnosti. Což mu sice může být jedno, jelikož potřetí už kandidovat nemůže, přesto by asi nerad vešel do dějin jako břídil, který zvrtal, nač sáhl. Nebo bude pokračovat v zásazích jedna raketa tuhle, druhá tamhle, aby se neřeklo, že nedělá vůbec nic; v tom případě bude blízkovýchodní problém dál kynout a bobtnat, z místa na místo se přesouvat, blázinec čím dál nenávistnější, sám sebou se živící, jejž už nevyřeší nikdo, ani kdyby si obě nohy za krk dal.

Holubice nebo jestřáb, toť věčná volba státníkova. Pro demokratického politika, jehož kariéra závisí na přízni veřejnosti, je výhodnější být holubicí; důsledky jeho nečinnosti – nebo činnosti jen aby se neřeklo – se nedostaví hned, ale až po čase, kdy už bude z politické hry venku. Jestřáb jedná; a v každém jednání je skryto riziko, že výsledek se v té či oné míře nebude rovnat záměru. Stane-li se tak, veřejnost mu jeho pochybení spočítá, z hrdiny se stane otloukánek. I jest nevýhodné být jestřábem v podmínkách demokracie. Přesto: všemi diplomatickými mastmi mazaný Henry Kissinger v čase vrcholící obamiády předpověděl, že budoucnost ještě ocení G.W. Bushe. A vida, jeho předpověď se začíná plnit. Snad že demokracie potřebuje jak své holubice, tak své jestřáby. Holubičky v dobách klidných, kdy stačí udržovat demokratickou mašinku v chodu; ale když se svět podobá sudu střelného prachu a doutnák dohořívá, je lépe, chopí-li se činu jestřáb. A to i za cenu, že tím svým křivým zobákem občas klofne vedle.

Hannover, 15. srpna 2014

[1] Apostrof čtěme jako hluboko v hrdle tvořený, poněkud dávivý zvuk, vlastní semitským jazykům.