aneb Proč nepřenášeti mezníkův starodávních

Pere se to v té Sýrii, řeže a mydlí, a jak by se taky nepralo a nemydlilo, když se o tu všemi dobrými duchy opuštěnou zemi sváří krom vládce Bašára al-Assada ještě navíc bojovníci Islámského státu, o samostatnost usilující Kurdové, osvoboditelská fronta Džaiš Fatah aš-Šám, o celém hejnu menších osvoboditelů nemluvě. Tu se pak snadno stane, že někomu v zápalu boje ujedou nervy, jako nedávno výšezmíněnému vládci Bašárovi. Nemoha jinak dosáhnout na město Chán Šajchún ovládané frontou Fatah aš-Šám, zaútočil na ně nervovým plynem sarin, výsledkem čehož bylo šestaosmdesát nebožtíků a několik set zraněných. V odpověď na to americké válečné lodi, patrolující v blízkosti syrských břehů, vypustily šedesát raket Tomahawk na leteckou základnu Šarját, odkud vystartovala letadla s nákladem sarinu.

Což by ještě bylo pochopitelné a schválitelné; ukázat orientálnímu diktátůrkovi, že jsou jisté meze jeho vyskakování, jest více než radno. Vcelku pochopitelná byla i odmítavá ruská reakce: pokládá svatá Rus Sýrii za svůj honební revír a nerada vidí, plete-li se jí tam někdo jiný. Dál už pochopitelnost zadrhává. Lze předpokládat, že kdyby příkaz k útoku na řečenou základnu býval stačil vydat nositel Nobelovy ceny míru B.H. Obama, mohl si být jist nadšeným souhlasem liberálních duchů. Jenže Obama doobamoval k ničemu se nevzchopiv a v Oválné pracovně Bílého domu teď místo něj sedí a příkazy vydává ten bídný Trump, kteréžto jméno nemůže řádný liberál vypustit z úst bez uplivnutí. I vyrojila se hned spousta všelijakých pochyb a námitek. Jestli v tom Šarjátu vůbec nějaké bojové plyny byly, jestli to není něčí výmysl. A když možná i byly, je-li slučitelné s mezinárodním právem napadnout kvůli tomu území suverénního státu. Jestli, jestli... ať udělá ten Trump co udělá, nenajde milosti u liberálních velekněží, i kdyby si obě nohy za krk dal, amen. Opustím však na tomto místě bídného Trumpa i celou tu patálii a ponořím se do vzpomínek.

Já jsem totiž Sýrii znal. Znával, dalo by se říci s odstupem sedmnácti let, nemyslím si však, že se tam změnilo tak mnoho Návštěvníka nemajícího zkušenost třiceti let života v komunistické kleci by možná nic zvlášního nenapadlo, avšak můj cvičený nos neomylně nasál atmosféru strachu, hustší, než na jakou se zmohli všichni naši komunističtí mocnáři od Gottwalda až po Husáka. Jim stačilo k spokojenosti tu vyvěsit z okna praporky, tam vylepit holubičku, jít na Prvního máje do průvodu a jinak už jen držet hubičku a myslet si své. Já, kádrový zatracenec, jsem si dokonce mohl dovolit se na průvody vykvajznout a praporky nevyvěšovat, jelikož u lopaty už jsem byl a za absenci v prvomájovém průvodu se do kriminálu nedávalo. V Sýrii... kdyby jen vlaječky a holubičky. Chvály a oslavy, až zrak přecházel: zdi málem bez mezer oblepené podobiznami Otce syrského lidu Háfize Assada, kam až ustrašený poddaný dokázal vylézt; a jelikož řečeného Otce čtvrt roku před mým příchodem do Sýrie k sobě povolal Alláh, kam oko pohlédlo povívaly černé praporky na znamení nevýslovného hoře. Praporky už za ty tři měsíce vybledlé a celé orvané větrem, nesejmul je však nikdo, protože kdo by první sejmul, rozumí se, nemiloval dostatečně Otce a zle by si to odskákal. To už se také začínaly objevovat plakáty s vyobrazením jeho dvou zdárných synáčků, Básila a Bašára, avšak Básil se brzy na to stal obětí automobilové nehody, inu, nic nového. Už turečtí sultánové dávali hned po nástupu na trůn uškrtit své bratry hedvábnou šňůrou, a dnes holt od toho máme ty automobilové bouračky. Assadovská dynastie pak pokračovala už jen v podobě Bašárově; i bylo ho zřít nejen na zdech a v oknech, jeho státnicky oduševnělá tvář zírala z nášivek na zádech košil a bund, byly jí oblepeny autmobily včetně oken a zrcátek, až mohlo být záhadné, jak se řidič v tom dosti chaotickém provozu orientuje. Nebylo mi nesnadno vyčíst z celé té křečovité hysterie, z toho frenetického vzývání miláčků národa jediné - strach, všudypřítomný strach, ležící nad zemí jako dusivý příkrov. Pochopitelně. Nedávat dosti zjevně najevo lásku k vládci Bašárovi mohlo skončit... nevím přesně jak. Že to bylo cosi podstatně horšího než ta lopata, co mě k ní za mou vzpurnost a neopatrnou hubu odsoudil bolševik, si dovedu představit. Nebo možná ani nedovedu.

Nevím, jestli se mi podařilo vylíčit atmosféru tehdejší Sýrie; asi ne. Asi jsou věci, které se vylíčit nedají, a když, jen nedostatečně. Přesto, čtu-li dnes úvahy, jak naléhavě je třeba odstranit assadovský režim, nemohu se zbavit zlého tušení. Ať je ten režim jaký je, na blízkovýchodní poměry je výjimečně sekulární; cokoliv by přišlo po něm, mohlo by se od sebe lišit jen intenzitou islámského fanatismu se všemi dostatečně známými podrobnostmi. Že by se v postbašárovské Sýrii mohlo uskutečnit něco byť i vzdáleně podobného demokracii, v to po všech těch arabských jarech nemůže snad věřit ani dušička ze všech nejnaivnější; a jestli se to dnes v té nešťastné zemi jak již řečeno pere, řeže a mydlí, mydlilo by se to přinejlepším dvojnásobně. Nene, jen nám Alláh dlouho zachovej mizeru Bašára al-Assada. Co v té věci může dělat Amerika i ostatní země Západu, kdyby v sobě našly tu porci kuráže... asi ne víc než zase někam prásknout raketou, až syrský samovládce opět vyvede něco, nad čím nelze ani při největší otrlosti přivřít oči. Jakékoli jiné metody nejsou a nebudou k ničemu, tak pravím; a nejen v Sýrii, ale v celém tom ďáblově kotli od severní Afriky po východní Středomoří. Vzdejme se představ, že bychom mohli na tamní společnosti nějak pozitivně zapůsobit; potřebují svého nikoli vychovatele, nýbrž policajta. Aby zakročil, kdyby se dělo něco v rozporu se zásadami lidskosti, a jelikož i nám snad je dovoleno mít nějaké zájmy, v rozporu s nimi. To úplně stačí, víc se motat do toho pytle blech není ani rozumné, ani co platné, inšalláh.

Přitom... nu ano, nějaké problémy byly se zeměmi muslimského Orientu a jejich vládci už vždycky. Nějaká opatrná míra shody se s nimi přinejmenším v posledních stu letech po nějakém tom handrkování dala sjednat také vždycky. Nyní to jaksi přestává platit. Co se změnilo? Dávám k uvážení, zda se z nich ve většině případů nevytratilo to, co bych nazval přirozenou autoritou. Znám ze své zkušenosti tři muslimské země rozumně spořádané, sektářskou řevnivostí nezasažené: Maroko, Jordánsko a Omán, všechny tři monarchie, i když Jordánsko má právě teď nad hlavu starostí s utečenci ze Sýrie, Iráku i odjinud. Pohlédneme-li o půl století zpátky, najdeme pod vládou králů, sultánů a šáhů celý ten pás zemí od Afghánistánu po Jemen; jenže přišli pokaždé mladí, pokrokoví důstojníci a za nadšeného přitakání západních politiků a žurnalistů krále, sultána či šáha svrhli, nahradivše je republikou, systémem pokrokovým. Tou chvílí začalo všechno jít od deseti k pěti, a kdyby jen k těm pěti.

Snad se to nemělo stát. Neměli jsme, my zápaďáci, mávat lidem těch zemí před nosem vějičkou demokracie, sekularismu a vůbec pokrokovosti. Měli jsme vědět, že signály v tom směru vyslané nedojdou cíle než tak či onak zjinačené, a zřídkakdy k lepšímu. Vyslali jsme signál sekularismu, jejž se s velkou učenlivostí chopili zmínění již mladí, pokrokoví důstojníci a přeonačili jej do podoby oficírských diktatur. Vyslali jsme signál morální obrody a íránští náboženští vůdci si ji vyložili po svém. Pamatuji ještě protesty německých studentů proti návštěvě šáha Rézy Páhlavího, jelikož se jim nezdál být dosti demokratický. Potměšilé dějiny jim vyhověly, nahradivše špatného demokrata šáha Páhlavího ukázkovým demokratem ajatolláhem Chomejním. Měli jsme to tušit. Měli jsme vědět, s čím máme co dělat: s islámem. Ustrnulým, nereformovatelným, zato přesvědčeným o svém poslání, dobytí všeho světa zelenému praporu Prorokovu.

Ale zpátky k té Sýrii. Ukázali jsme si na příkladu tří pozůstalých monarchií, co jediné funguje v zahradě Alláhově: autorita. Rozumná, uvážlivá jako v případě králů a sultánů, nebo jako řemen v případě všelijakých diktátorů a diktátůrků. Sýrii postihlo to druhé, což ale není nehoda dějin, nýbrž zákonitost. Nepřenášej mezníku starodávního, kterýž učinili otcové tvoji, káže jedno z Přísloví krále Šalomouna. Dovolím si je upravit: ani kámen nepřenášej, kam nepatří, kde se nikdy nemůže stát základem společenské stavby. Tak je tomu se vším, co někam neuváženě přeneseme, tak je tomu – mezi jiným – i s tou demokracií, pokusíme-li se ji implantovat zemím islámského pásu. Z jakýchkoli voleb se stane sčítání: tolik sunnitů, tolik ší ́itů, ismaílitů a příslušníků jiných náboženských směrů a sekt... k tomu netřeba žádné demokracie, to dokáže každý zručnější účetní. Pročež as-salamu ́alaikum, mír s vámi, synové Prorokovi, ale radši u vás doma. Všude jinde se budete vyjímat jako neuváženě přenesený mezník krále Šalomounův: kámen do stavby západní společnosti nezapadající a ani zapadnouti nemohoucí, k ničemu než k pocitu křivdy a vyloučení vám a ku zlosti nám, vašim nedobrovolným hostitelům.

Hannover, 5. července 2017