Chci se rozepsat o druhu uvažování, jež se pokládá za levicové, značně pokrokové. Nebudu se ale hádat o klasiky a ohromovat citáty. Nikdy jsem si život a názory neorganizoval podle doporučení věrověstů devatenáctého století, k jejich vousaté církvi jsm nikdy nepatřil. Rovněž bych pokládal za nerozumnou útrapu stát se badatelem současnějších návodů na globální přestavby. S maximálním sebezapřením bych se ponořil do výtvorů hegeliánského teoretického revolucionáře Herberta Marcuseho, marxisty nikoliv ruského, ale pruského. Tyhle poznámky mě napadly v americkém akademickém prostředí, v němž uvízl nejeden zfrustrovaný našinec.

V dávném již létě 1973 se mi poštěstilo být s tuctem všelijakých vědátorů vybrán k dvouměsíčnímu hodnocení indického pokroku. Potkali jsme se tam s řadou prominentních postav, od Indiry Gandhiové až po albánskou světici, Matku Terezu. V Kalkatě jsem se zúčastnil společenského dýchánku u rektora tamější univerzity vzdělávající čtvrt milionu mladých, v prostorách s čerstvými stopami revolučního pohmožění. Náš hostitel byl před pouhými dvěma týdny unesen a celou noc musel tuze nahlas předčítat Mao ce-tungova moudra. S recitací sebraných banalit příkoří končilo, na rozdíl od osudu rektora jiné bengálské univerzity, který, týden před svou penzí, byl rovněž unesen. Revolucionáři ho ujistilil, že osobně proti němu nic nemají, to ať promine. Jenže nedá se nic jiného dělat, je symbolem buržoazního vzdělávání, načež tento symbol týden před jeho penzí popravili.

V Indii, s jejími až groteskními sociokonomickými disproprocemi, by se to snad dalo i pochopit. V Kalkatě by řešení asi muselo být nukleární. Vybouchnout ji do luftu a, jak mi tuze zdůraňoval jeden Angličan u ginu, vystavět ji pak jinde. Nebo raději vůbec ji nestavět.

Snad by se daly i pochopit studentské rebelie na univerzitách tehdejší Německé spolkové republiky. Tam se už víc než jednou historické kyvadlo hnulo do extémů: vedle Ěeimaru vznikl Bucheněald, z Rechtstaat se stal Fuehrergesetz, a nyní, po posluných poválečných dekádách studentské nesouhlasy natolik vyzrály, že k jejich občasné surovosti jsme se ani v Americe ještě zcela nedopracovali.

- - -

Jestliže indické počínání vysvětluje bída a to německé zas dějiny, jaký je klíč k americké - a nejenom americké - odpovědi? Důvodů je jistě mnoho, a mezi nimi nelz přehlédnout handicap zaviněný nedostatkem tragické príležitosti a zkušenosti - lack of tragic experience. Hloupost mazánka v inkubátoru.

S jedním vysvětlením ovšem nevystačíme. Pseudorevolucionář je nejen naivka, ale i nesnášenlivec, zakyslý a bez humoru. Dogmata, svaté mesiášské zanícení, sebejistota s definiivní odpovědí na cokoliv, totální neschopnost nebrat se aspoň na okamžik vážně. Středostavovský pokrokový mazánek, který neviděl bídu ani z rychlíku, poněvadž vlakem nejezdí, jakoby materiálnímu nedostatku přisuzoval kvality žádoucí, očistné, doopravdy socialistické. Aniž by ale postřehl, že nejíp se kozumní spoleenost zatracuje až tepve po jejím dosažení. Je stejně nerealistické a arogantně přitroublé vyžadovat od našince s totalitní zkušeností, aby pohrdal buržoazními občanskými svobodami, jejichž nedostatek ho ze země zrození vypudil. Když pak takoví apoštolové jako Rudi Dutschke přijeli v roce 1968 poučovat pražskou mládež, dopadli směšně. „Nadšení a také autostylizace západnich studentů do pózy revolucionářů, výzdoba místností plakáty Majakovského, vousy a odznáčky proti válce ve Vietnamu vzbuzovaly u našich studentů spíše shovívavý úsměv předčasně dospělých než nadšení.“ (Jiřina Šiklová, Listy, 21.11.1968. Podrobněji se o tomto tématu rozepisuji v knize „Politics in Czechoslovakia, Freeman, 1974.)

Výtečně se do nich trefil český student v časopise Dissent (1969, cituje Robert Conquest, The New York Times Magazine, 10.5.1970), když je označil jako „zkažené hýčkané děričky, jimž všechno projde v této jejich společnosti hojnosti, které vzteky dupají, neboť tatínek jim poskytl pouze vzdělání, zajištění a svobodu - nikoliv ale utopii,“ a pokračoval: „Velice nelibě nesou, že společnost s nimi nezachází jako s opěrným bodem ve vesmíru, ačkoliv podle toho, co mi řekli, jejich rodiny si je právě tak zbožnily... Nejvíc mě překvapuje, ne že ani se berou tak vážně, ale že starší generace je berou vážně.“ Závěr je pak tento vynikající: „Vy jste prostě ještě nedorostli k poznatku, že nelze budovat utopii bez teroru a že v nepříliš dlouhém čase vše, co vám zbude, bude právě teror.“

- - -

V jedné z francouzských filmových komedií řekl napadený, že od hloupého facka neplatí. Nicméně to byla facka a cesty do velikých neštěstí jsou často dlážděny nejlepšími úmysly, motiv neomlouvá čin.

Západ se do análů globální nechytrosti zapsal znamenitě. Třeba americká spisovatelka Mary MacCarthy, velká kdysi obdivovatelka správnosti a nepředpojatosti moskevských procesů třicátých let. Tytéž procesy navštěvoval a jejich spravedlnost si pochvaloval Joseph Davies, hloupý multimilionář a americký velvyslanec v Moskvě. Pro Romaina Rollanda byla Stalinova Rus kolébkou křišťálového humanismu.

Hory mrtvol a dokumentů nepřesvědčí - nebo aspoň překážejí kritikovi vlastní západní společnosti, jíž on se snaží nasadit primát satanské zvůle a sobě pak aureolu utrpení první jakosti. Posloužím příkladem ze svého univerzitního prostředí. Zařídil jsem tam pohostinné vystoupení jedné významné lidské tváře. Tu pak náš děkan pozval k sobě domů na večeři, byl jsem přítomen. Když přišla řeč na miliony Stalinem zaviněnýh nebožtíků, paní děkanová máchla rukou se slovy: „Přesně jako u nás! Jen se podívejte - ten proces v Chicagu.“ Proces v Chicagu se sedmi revolucionáři končící osvobozujícícm rozsudkem, jak jinak. Nicméně Stalin = Nixon, rozdíl neexistující.

United Staes Information Agency vyrobila dokumentární film o sovětské invazi do Československa. Film se objevil v televizi a velice pobouřil americké liberály s tímto tvrzením: Předvádění vládou financovaného výrobku bylo důkazem zániku občanských svobod, s plynovými komorami hned za rohem. Jeden takový protest byl otištěn v New York Times (23.4. 1972). Autor, profesor na proslulé univerzitě v Princetonu, oznamoval, že je velkým čechofilem, že zažil invazi v Praze, že s ní nesouhlasí, ale zejména nesouhlasí s předváděním takového filmu.

Profesorovi do Princetonu jsem poslal toto psaní:

„Pane: Tohle bude krátká poznámka k Vašemu dopisu v dnešních New York Times. Narodil jsem se v Československu, strávil jsem tam podstatnou část života a zažil při tom různá okupování a osvobozování. Jsem proto příjemně překvapen se dočíst o kolegovi, který se veřejně prohlašuje za velkého čechofila a který ostře zatracuje sovětskou invazi. Mně se ale zdá, že ještě ostřeji zatracujete USIA film, který se zabývá tím, co v komunistiském vyjadřování je známo jako „mezinárodní bratrská pomoc“. Protestujete proti tomu, aby USIA se případem zabývala, že není v její pravomoci „vysvětlovat“ (to explain) Československo. Vzhledem k tomu, že žijeme ve světě, kde převládá selektivní rozhořčení a krátká paměť, kdo by měl být podle Vás oprávněn nebo schopen se o případu zmínit? Znormalizovaní Čechoslováci? Sovětší spasitelé?

Prozatím jediní, kdo si zachovali špetku slušnosti nepohřbít československou otázku, jsou reprezentanti Maovy Číny v Organizaci spojených národů. Vy jakožto čechofil byste snad měl rovněž poslat protestní dopis Číňanům. Upřímně, podpis.“

Profesor mi odpověděl dopisem aspoň třikrát tak dlouhým. Zase jsem se dozvěděl, že nás miluje, že invaze je špatná, ale film USIA o invazi je ještě větší svinstvo. Upíří stín fašismu se blíží z Washingtonu a do Washingtonu.

- - -

Jako není nad roli policajta v diktatuře, úděl revolucionáře v pluralitní demokracii je k závidění. Vykřikovat o fašismu a pronásledování, aniž by pohnuli vládní mocí ty vykřikující pronásledovat. „V téhle zemi a na této škole není žádná svoboda projevu!“ na veřejné schůzi vykřikovala brunátná studentka, aby se iniciativou takového projevun popřela. Zmínil jsem se jí o následcích takového diskusního příspěvku ve velkém množství států a reakcí bylo prázdné nepochopení.

Takové ženě jsem ovšem nevyčítal, že v třicátých letech, když ještě dávno nebyla na světě, nemohla stát ve frontě hladových nezaměstnaných, že nezažila Hitlera, Stalina a další. Rovněž ale nepospíchám s omluvami, že čisté motivy ji ženou k poněkud zjednodušujícím závěrům, aby také ne, chudáci atomového věku. ̈ ̈

Mají tucty příležitostí hlupáky nebýt, nepromíjím jejich hlupáctví, když třeba čtu v jejich studentských novinách Pipe Dream (25.9.1973) obžalobu, že v USA dochází k obnově otrokářského řádu, že Solženicyn si nezaslouží zbla sympatie a sám nesahá ke kotníkům hrdinné soudružce mučednici Angele Davisové. Mohou číst, cestovat, vědět. Dávají ale přednost arogantnímu moralizujícímu primitivismu.

Středostavovský privilegovaný teenager, který v životě rodičovskou facku neslízl, se snadno vžije do role nedotknutelného revolucionáře. Přepadnout rektorát, ukradnout spisy, zasviní a zpřevrátí celá poschodí, načež buržoazní povstalci se vytasí se svými ultimaty a mezi těmito tzv. non-negotionable demands určitě bude amnesty - beztrestnost, prominutí, imunita.

V divokém období 1969-1970 si naprostá většina postižených univerzit nechala diktovat nejnesmyslnější požadavky, vždy včetně amnestie. Nejsem hrdina, neboť jsem rozený Čech a nevyčítám předkům, že od dob Bílé hory se většinou včas vzdáváme. Ale tohle americké panoptikum by přece jen bylo příliš moc na mou spíš labilní náturu. V posluchárně s víc než stovkou přítomného žactva jsem oznámil zhruba toto:

„Revolucionáři všech věků se musí v hrobě obracet, neboť vaše je první revoluce, která je bez rizika. Domáháte se a vymůžete si diplomatická privilegia, jste nedotknutelní a tím i ochuzení o prapodstatu revoluční akce, totiž o její nebezpečnost. Neriskujete nic. Rozdíl mezi autentickou a vaší revolucí je rozdíl mezi souloží a onanií.“

Toto sdělení, překladem notně ochuzené o svou zaslouženou peprnost, posloužilo jako důkaz mého konzervativního, kotrarevolučního ledví, stejně jako protest, o nějž jsem se zasloužil o promoci v roce 1970. K mikrofonu na podiu se totiž dostavil řečník graduant, značně nehygienický vlasatec, a začal nám spílat. Hodnostáři, profesorský sbor, jakoby se v hanbě scvrkávali a já jsem se na židli už udržet nemohl. Narazil jsem si akademickou čepici a ostentativně vypochodoval, sledován těmi dál sedícími a tupenými.

DOKONČENÍ PŘÍŠTĚ

Neoficiální stránky Oty Ulče