V zajímavém městě Hualien na východním pobřeží Tchaj-wanu jsem si všiml vládou stanoveného hodnocení domů lásky na jakostní třídy. Vedle obchodu s ovocem jsem fotografoval nevěstinec s dvoujazyčnou firmou PROSTITUTE ROOM - 2. CLASS takto anglický nápis. Ano, od první třídy po čtvrtou, od perel po šmejd. Též jsem fotografoval v neděli v osm hodin ráno, a místo na pobožnost se mnozí, již nikoliv nejmladší, zájemci trousili právě do těchto dveří.

- - -

Obdrželi jsme pozvání na operační poradu od instituce nazvané Úřad pro znovunabytí vlasti. Za přesnost překladu neručím, za surrealismus takových ambicí však ano. Jeho představitelé například na svých vizitkách měli svou původní předkomunistickoun adresu, spolu s telefonním, už předlouhou dobu neexistujícím spojením..

Avšak to byl správný vlivný Úřad, který se nám postaral o unikátní zážitek - možnost seznámit se s ostrovem Quemoy. Tam se v říjnu 1949 vylodilo 20 000 Maových bojovníků, kteří byli Čankajškovými obhájci buď zabiti, nebo aspoň rozprášeni. Quemoy tvoří dvanáct ostrůvků a vzdálenost těchto dvou nepřátel byla pouhé dva kilometry.

Můj tchán pochyboval, že nás tam na ostrov pustí. Jeho bombardování započalo už roce 1954. Počínaje srpnem 1958 si tam Mao v průběhu 44 dnů z kanonů příslušným směrem vystřelil půlmilionkrát. Když v roce 1960 na Tchaj-wan přijel ve své funkci amerického prezidenta končící Dwight Eisenhower, artilerie rozezleného kulatého předsedy v jednom dni bouchla 85965krát.

Od té doby se ale protivníci dopracovali k normalizaci čínského typu: jednak po sobě metali vesměs (byť ne výlučně) propagační materiály, třaskaviny převážně ideologické, a jednak došlo k dodržované dělbě práce - komunisté střílejí v liché dny, antikomunisté v sudé. Civilistům, zejména cizincům, přístup na místa s takovým počínáním bývá povolen jen zřídkakdy.

Konečně je nám telefonováno, že doopravdy poletíme - zítra ráno v sedm hodin sraz na vojenském letišti. Zítra bude středa druhého srpna, sudý den, to je dobře, bombardujeme my.

Nalezli jsme do letadla na házení parašutistů. Vyfasovali jsme plovací vestu, pak něco, co byl asi padák, a poskytnuta nám instruktáž, jak se navléci. Byl jsem jediný, kdo nepochopil.

K ochraně vzácného nákladu nás doprovázelo pět tryskových stihaček. Poněvadž byly o mnoho rychlejší než my, vždy se jen mihly, zmizely do ztracena a pak se zas vrátily. Asi za hodinu jsme dorazili nad Tchaj-wanem vlastněné souostroví. Číňané mu říkají Pcheng- chu a na našich mapách čteme Pescadores, což jsou ony ostrovy rybářské, jichž je 64. Tamější suchá půda rodí jen burské oříšky a ustavičný vítr ohnul všechny stromy jedním směrem.

Z výšky několika kilometrů jsme se snesli sto metrů nad mořskou hladinu a tam jsme zůstali, aby si nás nevšimly Maovy radary. Naše ochranné doprovodné stihačky zamávaly křídly na rozloučenou a pelášily domů.. Samotní a bezbranní jsme porušili výsostný vzdušný rudý prostor. Nezjistil jsem, zda to byla navigační nutnost, politická provokace, zájem o internacionální incident či obyčejná frajeřina. Každopádně jsme letěli nad pevninou a jiná než komunistická tam nebyla. Strachem jsem si tehdy propotil padáček.

Pilot se motal mezi kopci zpět k vodě, až jsme pak přistáli na hlavním ostrově, dvacet krát patnáct kilometrů. První, co vidíme, byly dlouhé zákopy plné tanků pod kamufláží. Prý je na této výspě sedm nejlepších divizí, pětina veškeré nacionalistické armády. Na každé křižovatce stál vojenský policista, aby řídil téměř neexistující dopravu - po Taipei to dost nereálný kontrast. Perfektní silnice tehdy americké kvality vedly mnoha směry, též do podzemí s kilometry koridorů a komplikovaných tunelů. V norách byl dostatek munice a všemožných zásob na mnoho měsíců úspěšné obrany. Ve velmi tvrdé skále si vytesali obrovité auditorium. Měla to být nemocnice v případě potřeby, momentálně sloužila kultuře.

V rybníce se čvachtali svalnatí opálení chlapíci. Přátelsky na nás mávali. Průvodce prozradil, že to jsou frog men - žabí muži, špioni, sabotéři. Vnikají do Číny a působí různé neplechy. Priscilla pak s jedním mluvila - právě se vrátil z Amoye, kde pobyl dva týdny, chodil do biografu a různě se veselil.

Kulangsu, rodný ostrov Priscilly, jen kousíček od Amoye. Stáli jsme mezi bunkry a dráty rozděleného světa. Nad hlavou nám láteřil amplion, chrlil naionalistické citáty, jež prý dorazí přes vodu.

Muzeum psychologické války se mi líbilo velice. Jak již poznamenáno, kanony většinou vystřelovaly munici s ideologickou třaskavinou - traktáty, plakáty, plamenné výzvy. Smrtelná dělostřelba to tedy nebyla, jenže i šrapnel s ideologií byl ze železa, měří to metr, váží aspoň metrák, a jistě by takový zásah byl cítit. Nezřídka udělal díru ve střeše a zabil dobytče.

Propaganda se dodávala nejen střelbou. Nacionalisté vypouštěli balony a k tištěnému slovu přidávali účinný agitační materiál, totiž jídlo a šactvo. Nebylo toho málo - dvacet velkých a pět tisíc menších balíků za noc. Komunistické potrestání rovněž nebylo malé: za neodevzdání žvýkačky úředním orgánům hrozil trest smrti. Však tohle zrovna byla doba, kdy v Maově říši řádila velká proletářská kulturní revoluce.

Mao vysílal loďky velikosti dětských hraček, a plachty, jež je měly pohánět přes úžinu, krášlily pokrokové citáty.

Nacionalisté na takovou diverzi reagovali vlastní flotilou se Sunjatsenovými moudrostmi.

Mao posílá plastové nafukovací kachničky s citáty v útrobách. ̈

Čankajšek činí totéž.

Obě strany jsou z čínského těsta.

Mhouřil jsem oči, kde že se asi v úžině tato ideologicky nekompatibilní drůbež potkává a co si asi povídají.

„Kam směřuješ, kachno?“

„Prosazuji vítězné vědecké principy marxismu-leninismu, jsem avantgardou realizující nezvratný zákon světového revolučního vývoje. A o ty, kachno?“

„Jsem nositelkou demokracie, svobody, zachraňuji svět od tyranie.“

Na břehu třeba sedí starý komunard, veterán někdejšího Dlouhého pochodu a všech válek, celý život dal straně, teď si hřeje revmatické údy a zrovna se k němu na vlnkách přikolébává nacionalistická kačenka. Vrásčitý soudruh ji uchopí, přečte si její citáty, načež odhodí své celoživotní přesvědčení, zakalení, zatratí smysl svého strastiplného života.

Velící generál uspořádal hostinu dost nečínskou, totiž nepříliš formální. Lidské vztahy tam patrně ovlivnila blízkost této podivné fronty. A tam na místech hodně explozivních se hodně a bodře pilo, jako bychom byli pohromadě s bodrými rudoarmějci.. Neustálé přípitky podle slovanského zvyku, dna obraceti s každým douškem, ďábelská osmdesátiprocentní pálenka Kinmen Wine nám devastovala útroby. Na rozloučenou jsme každý od generála dostali nijak tuctové dary.

Do padáku jsem se ráno nedovedl navléct střízlivý - natož teď. Nevím, co se dělo, zda na nás čekali ochranní tryskáči či Maovi dělostřelci. Probudil jsem se s tupou hlavou až po přistání v Taipei.

KONEC

(Z připravované knihy „Dost svévolně se košatící osud“)

Neoficiální stránky Oty Ulče