Přestože jakákoliv levice, britskou Labour Party nevyjímaje, není mým šálkem čaje, člověk, který byl donedávna jejím lídrem, mě dokázal „politicky okouzlit“. Choval jsem k britskému premiérovi Tonymu Blairovi hluboké sympatie a považoval ho za jednu ze skvělých osobností svobodného světa. Potvrdil, že můj pozitivní vztah k anglosaské části této planety a jejím hodnotám má své opodstatnění.

Zejména jsem oceňoval podporu, kterou nejen slovně, ale především vojenským činem poskytl americkému prezidentovi G.W. Bushovi v jeho úsilí o to, aby Irák a celý Blízký východ byl osvobozen od nebezpečného tyrana a agresora jménem Saddám Husajn. Důležitost partnerství obou státníků a jejich zemí vynikla naplno poté, co ve Španělsku zvítězila ve volbách levice, Aznara nahradil Zapatero a Madrid z protisaddámovské koalice zbaběle vycouval. Vážil jsem si toho, že Britové nenechali Američany v iráckém iracionálním marasmu samotné. (Iracionální je na irácké kampani chování nepřítele. Zkusme si představit, že za protektorátu by druhý český odboj bojoval proti nacistům téměř výlučně tím, že by v sebevražedných útocích zabíjel po desítkách i nevinné české civilisty. Spojenci jsou v Iráku v poněkud prekérním postavení a mají tak neuspokojivé výsledky na poli bezpečnosti především proto, že velká část domácí Arabů si počíná v rozporu se všemi zásadami civilizovaného chování a zdravého rozumu, zákeřně a zbaběle. Ostatně Saddám si nepočínal jinak – už jenom za drzost, s níž během První války v Zálivu poslal čtyřicítku scudů na židovský stát, který s touto válkou neměl zhola nic společného, si zasloužil vojenský zásah, ponižující porážku a politickou likvidaci. U toho všeho Britové k mému upřímnému potěšení asistovali a toto Blairovi v dobrém slova smyslu nikdy nezapomenu.)

O to větší zklamání jsem pocítil, když se těsně před Vánocemi potvrdily zvěsti o tom, že Tony Blair opustil anglikánskou církev a stal se římským katolíkem. Nestane-li se do 31. prosince ještě něco horšího (konverze Benjamina Netanjahua k islámu, promiň, Bibi, ten drsný příklad), bude Blairův počin mým největším zklamáním roku 2007.

To, co Blair udělal, je absurdní. Tak absurdní, jako kdyby Václav Havel vstoupil do komunistické strany. On, někdejší vysoký představitel anglosaského světa, jehož důležitým nosným pilířem je protestantismus, místo aby byl hrdým nositelem protestantského odkazu, se nechá vlákat do tábora ideologického nepřítele. Bylo-li to kvůli tomu, že v římské církvi je jeho žena (a bohužel, a pro mě poněkud nepochopitelně, i jejich děti), je to o to smutnější. Pomyslel v okamžiku přestupu na krev tisíců protestantů, která byla prolita v zápase za náboženskou svobodu? Nemají právo severoirští protestanti vnímat jeho změnu církevního dresu jako zradu? Vždyť i od něj právem očekávali, že v dlouholetém boji mezi tamními protestanty a katolíky bude stát na straně těch, kdo usilují a zachování integrity Spojeného království! Tím, že se stal členem papežské církve, se potenciálně postavil na stranu těch, kdo usilují o rozbití monarchie a připojení její nikoli nepodstatné části k sousední katolické zemi. Takový je osobní pád muže, který byl šéfem vlády Jejího Veličenstva, panovnice Spojeného království!

Aby mi bylo dobře rozuměno: Netvrdím, že anglikánská církev je co do učení a své vlastní praxe – poměřováno učením Bible, jiné měřítko neexistuje – vzorovým křesťanským společenstvím. Rozuměl bych tomu, kdyby Blair seznal, že kvalitnější duchovní život mu může poskytnout jiná protestantská či evangelikální denominace. „Logiku“ by mělo, kdyby se stal baptistou, metodistou nebo vstoupil do letničního společenství. Ale vydat se do lůna římské církve – to je plivnutí do tváře všem protestantům, kteří střeží ve svém srdci svatý odkaz reformačních otců. Tony Blair posílil řady těch, kdo se vyvyšují nad ostatní křesťany, včetně milionů jeho anglikánských krajanů, neboť je to katolická církev, která hlásá, že její nejvyšší představitel je náměstkem Kristovým na zemi, tedy jakýmsi polobohem. Dodejme, že polobohem neomylným, neboť dogma o papežské neomylnosti (kvůli kterému se z římské církve vydělila církev starokatolická) je stále v platnosti.

Inu, pravdu měl můj otec, když mi v mládí říkal: Snáze ten, kdo stojí na podlaze, strhne k sobě člověka stojícího na stole; obráceně je to neskonale složitější.

Je věru smutné, třikrát smutné, vidět bývalého premiéra země, která hrála tak důležitou roli v dějinách světového protestantismu a z níž vzešlo tolik vynikajících protestantských osobností, jak se nechává stáhnout do temnot katolicismu.

Představa, že vstupem do katolické církve se člověk stane lepším křesťanem než jakým by byl v jakékoli protestantské denominaci, je právě tak naivní a falešná, jak naivní a falešná byla představa některých lidí, kteří po válce vstupovali do komunistické strany, že přispějí k vytvoření spravedlivějšího společenského řádu. Nebyla a nemůže to být pravda – ze samotné podstaty katolicismu i komunismu. Jsou to tvrdá slova, ale o jejich správnosti jsem přesvědčen právě tak, jako ve své době Mistr Jan Hus byl přesvědčen o tom, že nehodného papeže nesluší se poslouchati.

K tradicím protestantismu vždy patřilo, že věřící neopouštěli víru, ale raději pro víru opustili svoji vlast – viz několik emigračních vln v minulých staletích, kdy lidé odcházeli do sousedních zemí i daleko za oceán, do svobodné Ameriky. Prosperující Spojené státy a Kanada vděčí za to, jaké jsou, především těmto statečným lidem. Obrazně řečeno, v okamžiku, kdy Blair políbil papeži prsten, se vzdal své symbolické účasti na této jedinečné tradici anglosaského světa.

A tak nelze než litovat, že tábor protestantů má o jednu vynikající osobnost méně. Škoda, velká škoda ...

Stejskal.estranky.cz