Předchozí první část textu na toto téma o nečekaných překvapeních, jichž se nám na tomto světa dostává, jsem končil zmínkou o jatečném zásahu mordýřů ze somálského Šabásu s výsledkem 147 mrtvol keňských studentů provinivších se svou neschopností správně citovat Korán, svatou knihu. Proto provrtání mnohými kulemi.

Prozatím jsem nečetl pochvalné ocenění takové iniciativy od některého západního intelektuála, čehož se nepochybně vbrzku dočkám. Však nepřekvapují dosavadní mediální komentáře, v nichž jakoby víc kritické nevole mířilo směrem k napadené škole, pro její nedostatečně ochranné opatření, a nikoliv k vraždícím fanatikům.

V té době Harvey Weinstein, hollywoodský mogul, též Obamův štědrý mecenáš a nyní i producent nového muzikálu na Broadwayi, byl v Simon Wiesenthal Center na slavnostní večeři v kalifornském Beverly Hilton hotelu vysoce oceněn (Humanitarian Award). Týdeník Time mu věnoval tři stránky výlučné pozornosti..V téže době (.březen 2015) vlivný britský týdeník The Economist kaceřoval izraelského premiéra Netanyahu, že brazenly (“drze, nestoudně“) přijal pozvání, aby promluvil v americkém Kongresu, čímž dokázal svou deviousness (“vlastnost být odchylný, zcestný, mylný, křivolaký“).

Dohodu s Íránem za Američany podepsal John Kerry, ministr zahraničí, tuze bažící být za takový vykon odměněn Nobelovou cenou míru. Dočítám se, že v tomto diplomatickém výkonu Írán vlastně nemusí zanechat svého nukleárního úsilí, na rozdíl od Amerikou inspirovaných sankcí s trestajícím ekonomickým dopadem, jenž okamžitě bude končit. Povolený počet oněch centrifuges, do češtiny přeložených slovem „odstředivky“, by se měl redukovat na počet v rozmezí 500 až 1500 a snad by se měl dodržet, stejně jako i mezinárodní inspekce jejich zásob - pokud íránské orgány nebudou namítat.

Nejen americká politická opozice, ale i členové Obamova vládnoucího teamu nevyjadřovali příliš nadšení. Například Howard Dean, bývalý guvernér státu Vermont a nynější předseda Demokratické strany, vyslovil názor, že Obamovi vyjednávači neměli nic takového podepisovat, sankce měly pokračovat v původním rozsahu až do té doby, než právem postižený protivník - pilný sponzor mezinárodního terorismu, by byl ochoten tlumit své agresivní choutky.

- - -

. Že by někde došlo k umírnění z vlastního popudu, kdy i zřetelně nepříjemné režimy by se aspoň částečně umoudřily, sebezpacifikovaly? Pídím po tak vítaném precedentu a napadá mě Čína - ta Maova, kdysi tolik běsnící. Ve svém prozatím posledním nahlédnutí do tamějšího světa, což bylo před pěti roky, dost jsem se pohyboval v Šanghaji, rodišti komunistické strany v roce 1921 (čili ve stejné době jako ta naše rodná KSČ), a docílené změny k hodně lepšímu jsem velebil.

Když se čínští komunisté dostali k moci v roce 1949, jeden z prvních jejich úkolů bylo pořádně zatočit s touhle neřestnou metropolí. Došlo k radikálnímu pokusu rehabilitovat stovky tisíc opiem zdevastovaných narkomanů. V synchronizované akci nokturnálního přepadu vojáci vtrhli do nevěstinců a na nákladní vozy naházeli jak sexuální pracovnice, tak jejich oblažované klienty, a šupem je odtransportovali do táborů nucených prací ve značných vzdálenostech.

Následovalo nikterak sametové budování komunismu, veliká proletářská kulturní revoluce v roce 1966, po ní neméně velký skok vpřed a závěrečný účet takového experimentování se odhaduje na aspoň 50 milionů zbytečně zmařených životů.

Prvního máje roku 1968, leckde značně významného, v Šanghaji popravili dívku Lin Čao za to, že si psala deník a v něm zločinně zapochybovala o neomylnosti strany. Stranický pracovník došel k rodině oznámit vykonání trestu a vydobýt platbu za katovu kulku. V každé domácnosti trůnila Maova busta, titán předsedal titánské době a nad vším obří plakáty STRANA JE SLAVNÁ A VŽDY MÁ PRAVDU. Načež pak tato strana začala přiznávat, že prosazováním iracionálních dogmat probendila minimálně půl století pokroku.

Čas kvapně spěje, přemnohé se mění, dialektika přece. „Kdo byl Mao?“ zeptal se korespondent Yilu Zhao (The New York Times, 17.11.2002) své čtrnáctileté sestřenky v Šanghaji a ona nevěděla, stejně jako žádná z jejích kamarádek.

Zpovídal jsem studentku z šanghajské univerzity Fu-tan, tam nejprestižnější, a od ní se dozvěděl, že marxismus-leninismus se už nevyučuje, studenti o něm nic nevědí a se nezajímají. Studenti pohrdají partajní liturgií - tolik a ještě víc se přiznává v tisku.

Hodně víc Leninových soch krášlí ruskou krajinu, než je tomu v případě Mao Ce-tunga v jeho vlasti. Postřehl jsem tam jen sochy dvě. Prý se jeho portrét houfně vyskytuje na balení kondomů místní výroby. Neúspěšně jsem se po nich pídil.

Avšak příliš předčasné bylo mé jásání. O změnu ke zřetelně horšímu se zasloužil nynější, od roku 2012 nejmocnější soudruh Xi Jinping. Marxismus-leninismus se znovu stal povinným vyučovacím předmětem. Začátkem tohoto roku, Yuan Guiren, ministr školství, na celostátní konferenci oznámil zákaz používání učebnic „propagujících západní hodnoty“. V People’s Daily (takto v The Economist je přeložen název čínské verze někdejšího našeho Rudého práva) na to navazoval komentář hlavního stranického činitele na univerzitě Renmin v Pekingu, že správný druh myšlení musí převládnout nejen v učebnách, ale i v mozcích tam přítomných žáků. Každopádně vzrůstá zájem o vstup do komunistické strany jako správný krok k prospěchu vlastní kariéry. To bývá doprovázeno pochybnostmi o obavách ze západních hodnot, při uvážení, že Marx byl přece západní myslitel. Což byl zdroj kdysi dávný. Nyní je k dispozici internet, daleko obtížněji zvládnutelný.

- - -

Zpět k našemu tématu - vývoj a imaginace, vzájemně se předbíhající. Prozatím jsme měli New York, Londýn, Madrid, Bali, Paříž. Nezřídka víc než na útočníka, kritická media míří na napadeného, že se líp nedovedl bránit.

Boka Haram: kde jsou víc než dvě stovky unesených holčiček?

Politicky korektní postoj: tyto neutuchající hrůzy, jakkoliv všechny činěny jménem Aláha, nemají nic společného s islámem, přece důsledným náboženstvím míru.

Kde ale lze vidět a slyšet mírumilovně, tolerantně se vyjadřující, teroristy ve vlastních řadách zatracující teology, všelijaké imámy? Zejména slyšíme mravní horlení o islamofobii, o blasphemy.

V současné době na světě je jeden a půl miliardy muslimů – což je trošku víc (22 %) než jedna pětina všeho lidstva. Zásluhou značné – v průměru údajně dvojnásobné – porodnosti, muslimům se koncem tohoto století podaří dosáhnout absolutní početní většiny na této planetě.

V roce 2007 univerzita státu Marylandu v celosvětovém průzkumu veřejného mínění zjistila, že dvě třetiny muslimů dávají přednost zavedení islámských zákonů a stejná většina podporuje vytvoření jednotného globálního kalifátu. Od roku 1989 islám dosáhl vzrůstu hodnoceného jako spectacular, stal se nejmocnější variantou radikální utopie tohoto století.

Islamizace začne v okamžiku, kdy je ve společnosti dostatečný počet muslimů, kteří přijdou s požadavkem všelijakých výhod, zprvu převážně náboženské povahy. Jejich zamýšlený úspěch je podmíněn a posléze zaručen politicky korektní, tolerantní společností ochotnou privilegia poskytnout. Tím se začínají otevírat dveře k dalším, množícím se požadavkům. Ty zejména přibývají, na intenzitě získávají s rostoucím počtem a procentem přívrženců islámu.

Když se docílí 20 procent – což dosud není případ ani jedné západoevropské země – v takovém prostředí se tvoří a řádit začínají džihádisté, jejich ozbrojené tlupy. Zapalování křesťanských chrámů, židovských synagog, s občasným zabitím. Taková je například nynější zkušenost Etiopie (32,8 %).

Ve státech s muslimským obyvatelstvem nad 50 procent (Malajsie – 60 %; Súdán – 70 %) se prosazuje totální aplikace šárii, s občasnou genocidou a zvláštním zdaněním pro přežívající zbytky nevěrců.

Ultimátní ambicí je zavedení zákonů šária, systému regulujícího veškerý život, veřejný a soukromý, s totalitou příkazů, pravidel, etikety, jak bojovat, jak si zadek utírat. Šária, neuznávající rovnost pohlaví, muslimů a nevěřících, je ovšem protikladem principů západní civilizace, kterou usilují odstranit jako něco méněcenného a dost se jim to daří.

Příkladem nám poslouží Muslim Council of Britain (MCB), který již předložil podrobný seznam vymáhaných změn ve školství. Požadavek, aby v průběhu svatého měsíce ramadánu všechna mládež bez ohledu na svou náboženskou orientaci kolektivně oslavovala. Již se podařilo ve Skotsku prosadit příkaz zaměstnancům nemocnic, aby během ramadánu nejedli a nepili v přítomnosti postících se muslimů – pacientů či ošetřujícího personálu. V kteroukoliv roční dobu ve školních kantinách servírovat potravu podle muslimských halal předpisů, žactvu dovoleno při jídle používat pouze pravou ruku.

O změněném počínání vetřelců v americkém prostředí je příklad zde: ulice jsou majetkem veřejným. V New York City, na Manhattanu, Madison Avenue, proslulé množstvím reklamních agentur, do značné míry diktujících neblahý konzumní vkus, veřejnou tato avenue vskutku je. Nicméně v pátek prý jí přestává být, doprava ustane, aby stovky mohamedánů mohly pokleknout, do modliteb k Aláhovi se pohroužit a na poklidný průběh tohoto výlučně islámského náboženského počínání dohlédne policie. Nikdo neprotestuje, ani nepípne, čímž unikne osočení z islamofobie, rasismu - zločinů z nejhanebnějších.

Z New York City jsem se už před mnoha lety permanentně vzdálil, takže jsem tam nebyl svědkem oněch mohamedánských madisonských obřadů. Kolik takových pátků v roce se tam koná? Rád bych věřil, že se třeba vůbec nekonají. V optimistickém případě, že skutečně nejsou, rozhodně bych nesázel na předpoklad, že časem - dřív než později - nebudou. Vývoj knockoutující naši představivost.

KONEC

Neoficiální stránky Oty Ulče