Ve čtvrtek 29. listopadu 2012 přiznala Organizace spojených národů proti vůli Izraele Palestině status nečlenského pozorovatelského státu. Česká republika byla tehdy jedinou členskou zemí EU, která hlasovala proti. V červenci vyhlásila Evropská unie sankce vůči firmám podnikajícím na územích, která EU považuje za okupovaná, a zakázala jakoukoli spolupráci s izraelskými institucemi, které na těchto územích působí. Tentokrát se už Česká republika proti nepostavila. Smutné je, že nejrůznější křesťanské církve často vydávají protiizraelská prohlášení či dokumenty, někdy dokonce nenávistnější, než které publikují sami islamisté. Zvlášť se v tom vyznamenává Světová rada církví.

Co na věci těžko může nezarazit, je používání dvojího metru a jakési obsesivní soustředění právě na Izrael. V Egyptě jsou vypalovány kostely, křesťané jsou masově zabíjeni v Indii a v Indonésii a vězněni v Íránu; v Mozambiku jsou celé vesnice, kde všichni dospělí pomřeli na AIDS, a tyto "zprávy" vlastně žádnými zprávami nejsou, protože se zpravidla ani nedostanou do "zpráv". Když nějaký izraelský policista či voják ublíží nějakému Palestinci, dostane se věci zhruba stejné pozornosti, jako masakru pěti set křesťanů v severní Nigérii.

Po celá léta se existence Izraele označovala za hlavní příčinu problémů na Blízkém východě. Po vypuknutí "arabského jara" by mělo být zřejmé, že problém Izraele je ve skutečnosti zanedbatelný. Po léta se vytvářel dojem, že je to konflikt velmi krvavý. Ve skutečnosti za celou dobu konfliktu, tedy od vzniku státu Izrael v roce 1948, zahynulo v tomto konfliktu méně lidí než za válek v bývalé Jugoslávii, a naprostý zlomeček ve srovnání s počtem obětí íránsko-irácké války v letech 1980-1988 nebo s počtem obětí režimu Saddáma Husseina v Iráku, o konfliktech v Afghánistánu ani nemluvě. Evropská unie, která byla v dobách válek v bývalé Jugoslávii naprosto bezradná, jejíž příslušníci nečinně přihlíželi masakru muslimů v Srebrenici, ovšem cítí potřebu vyjadřovat se k Izraeli. Můžeme mluvit o jakémsi nedostatku studu.

Hlavní média informují o Izraeli tendenčně a jednostranně. Pokud Palestinci útočí na Izrael, zpravidla se to ani nedovíme. Pokud se Izrael začne bránit, jsou toho plné noviny.

Nyní probíhají další izraelsko-palestinská jednání. Předpokládám, že opět skončí nezdarem. Izrael nemá kam ustupovat a Palestinci ustupovat nebudou.

A pak je zde letitá zkušenost s konflikty. Kdykoli Izrael udělal ústupky, vymstilo se mu to. Jakmile jednostranně opustil Gazu, stala se Gaza ohniskem napětí a protiizraelských útoků. Jakmile vyklidil jižní Libanon, ihned tam Hizballáh začal rozmísťovat rakety namířené proti Izraeli. Paradoxní přitom je, že v jižním Libanonu teoreticky působí "mírové" jednotky OSN. Rozmístění zhruba třiceti tisíc raket, připravených k odpálení, nijak nezabránily. (Jistě si dovedete představit, co si ve světle této skutečnosti Izraelci asi myslí o plánech na "demilitarizaci" Jeruzaléma pod kontrolou OSN.) Jediná hranice, kde je relativní klid, jsou Golany, které Izrael Sýrii nevrátil.

Právě ti, kdo trvají na tom, že Židé jsou národ jako každý jiný, toto tvrzení nezřídka vyvracejí svým neúměrným zájmem právě o tuto zemi. "To chcete tvrdit, že Izrael není možno kritizovat?" slýchávám někdy. Samozřejmě, Izrael lze kritizovat. Jen by lidská slušnost velela, aby se přitom používal stejný metr, jaký se používá na jeho sousedy.

Čím to je, že se Izrael často dostává do ohniska tohoto (negativního) zájmu? Izrael nepodniká nic mimořádného. Evropská unie si není jistá, jak se má stavět vůči Egyptu, Libyi nebo Sýrii, ale ví, že se má stavět negativně vůči jediné fungující demokracii v regionu.

Těžko to vysvětlit jinak než obnovujícím se antisemitismem, podávaném v poněkud "přijatelnějším" hávu.

Stojí za to si připomenout, že antisemitismus neskončil spolu s Hitlerem. Většina evropského obyvatelstva zůstávala antisemitská ještě dlouho po válce. V knize Poválečná Evropa Tony Judt píše: "Hitlerovo rozhodnutí zničit Židy … mnozí Němci [po válce] nepokládali za jeho největší zločin, ale za jeho největší chybu. V průzkumu veřejného mínění z roku 1952 se téměř 40 procent dospělých Němců neváhalo tazatelům svěřit se svým názorem, že pro Německo je ‚lepší‘ žádné Židy na svém území nemít." Ani v takovém Holandsku nebo Francii nebyl Židům, kteří přežili holocaust, přiznán statut odbojářů, doprovázený příslušnou penzí.

V šedesátých až osmdesátých letech nastala doba, kdy si evropské národy začaly přiznávat svou spoluvinu na šoa, případně začaly vůbec registrovat, že se něco tak hrozného událo. Ještě počátkem šedesátých let nebylo zvykem pořádat školní zájezdy do Dachau nebo do Osvětimi – to se v osmdesátých a devadesátých letech podstatně změnilo.

Zatímco my o poválečném antisemitismu zpravidla mnoho nevíme, židovský národ má toto vše ve své paměti. V Evropě byli Židé po staletí vystaveni pogromům a pronásledování Židů vyvrcholilo holocaustem. Ten zlomeček Židů, který holocaust přežil, nebyl po svém návratu nijak vítán. Byla nějaká alternativa k založení státu Izrael?

Nutno připomenout, že do roku 1968 byli za Palestince označováni především Židé. O nějaké (arabské či muslimské) palestinské identitě se konec devatenáctého a v první polovině dvacátého století nemluvilo. Území označované jako Palestina bylo do konce první světové války součástí Osmanské říše; žádné hranice mezi dnešním Egyptem a Izraelem nebo třeba Libanonem a Izraelem neexistovaly. Určitá židovská populace na tomto území žila odnepaměti – ostatně jako na většině území Osmanské říše. Židé, přicházející z Evropy do této oblasti před první světovou válkou nebo po ní, své domy či pozemky získávali koupí, nikoli nějakým záborem. Ano, Židů se stěhovalo do meziválečné Palestiny stále více – diví se tomu někdo, bylo-li alternativou vyhubení? Izrael vznikl z vůle OSN – nikoli jako příčina arabského nepřátelství, ale jako jeho důsledek. Židovský národ, po staletí pronásledovaný a vyhlazovaný jak v Evropě, tak v muslimském světě, nemá kam utéci. Nezbývá mu, než se bránit. Ví totiž, že prohraje-li jedinou válku, prohraje válku poslední a bude zcela vyhuben. Evropští politici to vědí, ale tváří se, jako kdyby tomu tak nebylo. Muslimové se přece těmito plány nijak netajili a netají. Evropské sankce Izraeli samozřejmě přitíží, ale nesníží jeho odhodlání tomuto vyhubení čelit. Izrael totiž nemá na vybranou.