Víte, jak se pozná konec táhnoucí se, rozbředlé války? Tím, že se vyhlásí vítězství. Vítězství už dávno nespočívá v bezpodmínečné kapitulaci nepřítele. Té jsme si naposled užili 8. května 1945. Ne. Vítězství rovná se dosažení stanovených cílů, rozuměj politických. A tam, kde přesné politické cíle stanoveny nebyly, lze za vítězství vydávat leccos. Právě proto se Amerika může považovat za vítěze v Afghánistánu po zabití Usámy bin Ládina.

Kdyby prezident Obama navrhl stažení vojáků od Hindúkuše zničehonic, působil by nedůsledně, podezřele, ba kapitulantsky. Ale s mrtvým Usámou? To je něco jiného a čert vzal fakt, že Usáma posledních deset let strávil v Pákistánu. Amerika teď může použít klasický slogan: Zabředli jste do války, která nevede k úspěchu, přináší stále více obětí a devastuje vaši ekonomiku i oblibu? Nevíte, jak z toho ven? Vyhlaste vítězství a stáhněte se. Barack Obama tak učinil koncem minulého týdne.

To je archetypální model, který se táhne celými moderními dějinami. Do táhnoucí se nevyhratelné války proti rebelům na cizím území zabředl už Napoleon ve Španělsku (kdo viděl Goyovy přízraky od Miloše Formana, ví, oč jde). Francouzi to zažili i před šedesáti lety v Alžírsku, Američané před čtyřiceti lety ve Vietnamu, Rusové (sto let po Britech) před čtvrtstoletím právě v Afghánistánu... Vždy bylo třeba vyhlásit vítězství a stáhnout se. A upřímně řečeno, Obama tu dopadá ještě nejúspěšněji. Pro srovnání. Jaké vítězství si mohli nárokovat Američané ve Vietnamu v roce 1973? Že uhájili nezávislost Jihu před komunisty ze Severu? Kdepak. Ti už o dva roky později obsadili Saigon. Jaké vítězství si mohli nárokovat Izraelci, když se v roce 2000 stáhli z pásma na jihu Libanonu? Právě to od té doby slouží jako nástupiště Hizballáhu.

V tom srovnání působí Obama s Usámovým skalpem jako větší frajer i vítěz. Jenže to může zajímat hlavně Američany. Nás musí zajímat otázky, které v Obamově prohlášení ani v amerických reakcích nezazněly. Evropští kritici Baracka Obamy často zdůrazňují, že právě současný americký prezident považoval válku v Iráku za špatnou, zatímco válku v Afghánistánu za správnou, a právem se ptají: Jak to, že Amerika více uspěla v té špatné válce (Irák přese všechno funguje jako stát a de facto zmizel z televizního zpravodajství, což je známka klidu) než v té správné (v Afghánistánu Taliban sílí)? Co vlastně bylo cílem té války? Dopadnout či zabít strůjce 11. září? Potlačit džihádisty coby hrozbu? Nebo postavit Afghánistán na nohy coby alespoň jakž takž svéprávný stát? Tohle je zásadní. Pokud bylo cílem zabití Usámy, Obama by byl vítězem po právu. Pak by se mohl krýt heslem „Vyhlaste vítězství a stáhněte se“. Jenže on se místo toho uchýlil k heslu „budování státu“ (nation building). A to signalizuje zásadní změnu v americké politice. Výraz nation building slýcháme už deset let, a to v souvislosti právě s Afghánistánem. Proč tam evropské státy včetně Česka posílají vojáky i provinční rekonstrukční týmy? Aby potlačily Taliban? Ne, hlavně proto, aby postavily Afghánistán na nohy. Jenže teď to Obama obrátil: „Ameriko, je na čase se soustředit na budování státu zde, doma.“ Tady nejde o Usámův skalp, ale o úkrok domácím směrem, k čemusi, co zavání novým americkým izolacionismem. Proto Obama vyhlásil vítězství s tím, že „Al Kajda je pod větším tlakem než kdykoliv od 11. září“.

Ale pozor, není to jen úkrok Obamův. Prezident pouze vychází vstříc voličům. Jak na svém blogu píše František Šulc, pro stažení z Afghánistánu je i 60 procent voličů republikánů (ještě v květnu to bylo jen 47 procent). Tyto věci ovlivnit nemůžeme. Koneckonců nám může být jedno, jestli Bílý dům považuje válku v Iráku za špatnou a v Afghánistánu za správnou, ale nemůže nám být fuk druhá strana afghánské mince. Evropa je už deset let přesvědčena, že za její bezpečnost se bojuje v afghánských horách. „Bezpečnost Německa se brání i na Hindúkuši,“ řekl v roce 2002 ministr obrany, sociální demokrat Peter Struck. Ten argument převzala i pravice a stal se součástí doktríny Bundeswehru. Ale co teď? Co až se Západ z Afghánistánu stáhne? Řekneme, že evropská bezpečnost je už vybojována?

Za druhé: osvojili jsme si poučku, že zatímco Irák je problém Američanů, Afghánistán je problém celé Severoatlantické aliance. Ano, Afghánistán je nyní jediným bojištěm, které testuje soudržnost i vzájemnou solidaritu celé Aliance. Afghánistán je i hlavním argumentem pro to, že armády menších evropských států, jako je česká, se mění v expediční sbory. Jenže... V Kosovu je už poslední turnus našeho kontingentu. Co až se budou vracet poslední chlapci z Afghánistánu? Vyhlásíme nejprve vítězství, aby bylo vidět, že se expediční sbor vyplácí?

LN, 29.6.2011