Výsledky jsou ovšem značně rozdílné. Záleží na tradici, všemožných faktorech, okolnostech, s výslednými extrémy, že zloduchové kalibru Hitlera či Stalina vydrželi až do svého fyzického zániku, kdežto třeba vrtkavě si počínající Bolivie v jihoamerických výšinách zažila v jednom dni tři prezidenty, z nichž ten první už před polednem visel na kandelábru. Porovnejme s výdrží nejedné monarchie: Náš František Josef, britská vládkyně Victoria, africký Sobhudza v království Swazilandu už od roku 1921, a prý by tam na trůnu mohl sedět dodnes nebýt iniciativy jeho netrpělivých potomků, kteří příspěchali s potřebným jedem - takové tedy kolovalo podezření.

V pokud možno pluralistických demokraciích to ovšem vypadá dost jinak. Ve švýcarské konfederaci prezident je hlavou státu natolik formální, že prý většina národa není obeznámena ani s jeho jménem. Nic takového by se přece nemohlo stát v našich rodných končinách, s tradicí filozofa TGM, jakož i Klementa Gottwalda, prvního dělnického a též syfilitického prezidenta.

Nyní, po nedávné ústavní změně, její zásluhou/vinou byla přímá volba obyvatelstva, to rozhodovalo, též jiné síly působily, v neposlední řadě peníze, hodně jich. Potenciálně neblahé to perspektivy, s precedenty podle amerického vzoru. Však tam - Chicago, Washington, Pittsburgh - se vymýšlel a formuloval zrod původní ČSR.

A v oné Americe dojde k výběru vládnoucí garnitury v úterý v listopadu 2016, čili za pouhý jeden rok a pár měsíců.

- - -

Pokládám za vhodné začít zmínkou o tzv. Broderově zákonu. Jeho autor David S. Broder, významný nestor žurnalista, vyjádřil samozřejmost, že být americkým prezidentem je ten úkol na světě nejobtížnější, čímž kterýkoliv usilovatel o dosažení takové mety prokazuje svou psychickou poruchu, jež ho automatický diskvalifikuje od realizace jeho ambicí.

Šiky se již formují: DEMOKRATÉ (symbolem jejich strany je OSEL), prozatím nejviditelnější je ultraambiciozní Hillary Clintonová, již kdysi bývalá první dáma země, jejiž pozici ale se zvětšující vervou začíná ohrožovat socialistický senátor Bernie Sanders a v některých státech jako New Hampshire se mu to znamenitě sdaří.

Daleko početnější - již aspoň tucet takových kandidátů - usiluje o svou nominaci

stranou REPUBLIKÁNŮ (symbolem strany je SLON). Podle pravidelně se měnících předpovědí, největší popularitě se těší kandidáti s reputací politických profesionálů už v řadě předchozích funkcí, v rolích zákonodárců senátorů (Ted Cruz, Marco Rubio, Rand Paul, Lindsey Graham, Rick Santorum a další) či v rolích administrátorů guvernérů (Chris Christie, Scott Walker, Bobby Jindal, Mike Huckabee, Jeb Bush, John Kasich a další). Mezi zájemci jsou i takoví, kteří dosud o jakékoliv politické zvolení nikdy neusilovali. Prozatím to jsou tři pozoruhodné osobnosti: Carly Fiorina, která prosadila své schopnosti jako CEO čili ředitelka manažerka průmyslového kolosu Hewlett- Packard, černoch neurochirurg Ben Carson, jeden z kandidátů, podle mého vkusu nejatraktivnějších, a Donald Trump, jehož některé iniciativy si zaslouží neméně sympatické pozornosti..

Naposledy to byl bývalý generál Dwight Eisenhower, jemuž se jako outsiderovi podařilo v roce 1952 volby vyhrát a do Bílého domu se nastěhovat.

- - -

„Nikdy nelze dostatečně podceňovat pitomost veřejnosti,“ je výrok přisuzovaný významnému činiteli americké reklamní agentury – jednomu ze spolupachatelů všemocného komercialismu, manipulátorů módy, vkusu, hodnot doby. Však také proto v politice populistům kvete tolik pšenice. Slíbit poskytování více požitků, pokud možno se současným snižováním daní. Poskytování bezplatného lékařství, školství, bezplatného cokoliv, aniž by si adresáti mínili uvědomovat celý ten logický nonsens takového závazku, jenž placen přece musí být, ať tedy přímo, z jejich vlastní kapsy, nebo nepřímou cestou berní zátěže.

Televize mocně ovlivnila proceduru výběru politických předáků, s důrazem nejen na slovo, ten který program, ale na plytkosti, dojmy někdy až žalostně povrchní. Kdo že před kamerou líp vypadá, jak šikovně formuluje, jak mu sluší sako. První svou zkušenost s předvolební televizní debatou jsem absolvoval na Kolumbijské univerzitě na podzim v tuze již dávném roku 1960, kdy došlo k posléze legendárnímu utkání mezi senátorem J.F. Kennedym a tehdejším viceprezidentem R. Nixonem. Oba si zručně počínali, leč Nixon tehdy nebyl čerstvě oholen, vypadal unaveně a u diváků prohrál.

Od té doby mechanismus, manipulace, propracování formátu do nejposlednějšího detailu se stalo velevědou, na niž se utrácejí přemnohé miliony. Media, též v roli dravců lačnících po kořisti, čekají na sebemenší úlet, kdy i pouhé jedno slovo se může stát umíráčkem všech ambicí. Lapit politiky, jak si protiřečí, kdy mění své postoje, zbavují se svých dřívějších statosvatých ujišťování. Poněvadž však život není statický, přízpůsobení novým okolnostem je přece nevyhnutelné. Nutno pak rozumně balancovat onu tolik kritizovanou INCONSISTENCY (nedůslednost, neslučitelnost) s FLEXIBILITY (pružnost, přizpůsobivost).

Nejvíc výdajů pohltí komerční televize apely, sliby kandidátů, a nezřídka též tzv. negative advertising k očerňování oponentů, citacemi jejich dřívějších vzájemně se popírajících výroků, ba i narážky na osobní slabůstky a případné nepřístojnosti. V porovnání s Churchillem (gurmán, alkoholik, velekuřák) byl vegetarián Hitler modelem maloburžoazní spořádanosti. A víme, jak se Němci ke škodě své a celého světa rozhodli ve volbách v třicátých letech.

Netřeba ale chodit tak daleko zpět do minulosti k sousedům, připomeňme si vlastní volby na jaře roku 1946 v den svatého Filipa. Tehdy měl národ tolik Filipa, že zcela svobodně obdařil komunistickou stranu velkým vítězstvím, vybral si Gottwalda a jeho chásku – druh výkonu ve světě patrně bez precedentu, strčit dobrovolně hlavu do chomoutu a v nejednom případě i do připravené oprátky.

- - -

Nevalná, málo viditelná politická role žen, onoho údajně slabšího pohlaví, bývá v diktaturách, s občasnými výjimkami – kdysi třeba dračice paní Mao Ce-tungová v Číně či pěknice Evita Peronová v Argentině. V roce 1954 do Ženevy na nepříliš úspěšnou mírovou konferenci přijeli americký John Foster Dulles s chotí, britský Anthony Eden s chotí, reprezentant Francie rovněž s manželkou a Nikita Sergejevič Chruščov s Bulganinem. Reprezentanti zemí tábora míru tehdy pořádali téměř výlučně pánské jízdy. Podstatnou změnu zavedl Michael Gorbačov, nedobrovolný hrobař Sovětského svazu, když na zahraniční setkávání přijížděl v doprovodu choti Raisy.

Svět již zažil první dámy ve všemožném provedení – od neviditelných po snaživě patrné. Takových extrémů byl československý a pak český stát ušetřen. Z dosavadních prvních manželek se zviditelňovala noblesní Hana Benešová a pak značně odlišná Marta Gottwaldová, zdroj nelichotivých úsměšků.

V mohamedánských zemích manželky vládců zůstávají v pozadí, zabalené, a bývá jich víc než jedna. Pozoruhodnou výjimkou byla v Pákistánu Benazir Bhutto, dcera otce, který ale v téže vůdčí roli skončil na popravišti. V Indonésii se v čelo státu dočasně dostala dcera jeho zakladatele Sukarna, s rozkošným jménem Megawati Sukarnoputri.

V Indii, druhé nejpočetnější zemi světa a nejpočetnější demokracii vůbec, po otci Jawaharu Nehruovi, prvním premiérovi, moc převzala jeho dcera Indira. Ve Srí Lance, po zavraždění premiéra Bandanaraike volby vyhrála a do předsednictví zasedla jeho vdova.

Výraznější bývá role žen v některých monarchiích. V pacifickém království Tonga dlouho dominovala mohutná vládkyně Salote, v Evropě se vyznamenaly Marie Terezie, Kateřina Veliká, rekord ve výdrži na trůnu vytvořila královna Victoria v dobách největší prosperity britského impéria. V současné době v nejednom evropském státě je to žena, jež mu předsedá. A zanedlouho se tak třeba stane i v USA, na opačném břehu Atlantiku.

Z nynějších uchazečů o nominaci neoženěn zůstává pouze sličný senátor Lindsey Graham. V minulosti prezidenský úřad zastávali dva staří mládenci (James Buchanan, Grover Cleveland) a dva vdovci (Thomas Jefferson, Andrew Jackson).

Velké mediální pozornosti těšily ony „první dámy“, o nichž v ústavě není ani slovo. Jeho si zvolil národ, ji si zvolil on – jediná její zásluha. Záleželo pak na temperamentu dotyčné jakož i na ochotě pana manžela angažovat svou životní družku v jiných než dekorativních rolích. Zatímco Bess Trumanová, Mamie Eisenhowerová, Patricia Nixonová setrvávaly v pozadí, manželka vážně churavějícího Woodrow Wilsona se stala rozhodujícím činitelem v Bílém domě. Manželka Herberta Hoovera vystudovala na univerzitě Stanfordu se specializací v sinologii a geologii. V aktivitách prosazujících osvícené a pro mnohé obtížně stravitelné novoty se vyznamenala Eleanor Rooseveltová. A teď, poprvé v historii země, bývalá první dáma usiluje se stát první prezidentkou. Znamenitý pokrytec a lhářka tato Hillary, která neváhala opakovat výmysly, jak na ni v Bosně stříleno bylo, jak po odchodu z Bílého domu odešla jako zcela nemajetná, i když za pár dalších roků si nashromáždila bohatství v odhadované výši přesahující 100 milionů dolarů. Nyní ve své dychtivé kampani odletí na privátním tryskovém letadle k vábení voličů, k nimž projevuje své morální rozhořčení nad jejich údělem a tuze zdůrazňuje, že nastal čas, aby prezidentství se ujala žena, a tou je ovšem ona, ta ze všech nejlepší.

Tuze sympatizuji se studentkou s česky znějícím příjmením Claire Kozak, která zveřejnila úvodník v novinách Zephyr školy Brearley na Manhattanu (přetištěno v The Weekly Standard, 6.7.2015). Představuje se jako feministka a pokračuje slovy: „Věřím, že bychom měly mít prezidentem ženu. Ale až ten den přijde, budu chtít mít zvolenou ženu za její zásluhy a ne kvůli jejímu pohlaví.“ Nelze nesouhlasit a onu nesnesitelnost obejmout.

KONEC

Neoficiální stránky Oty Ulče