11.12.2016 | Svátek má Dana






SVĚT: Výběr knih k poučení

14.1.2010

Přesnadno lze být zavalen při zdolávání takového úkolu. Hodnotných zdrojů je k dispozici tak značné množství, aby pak uondaný čtenář upřímně analfabetům záviděl.

Zmíním se jen o třech titulech, s oprávněným nárokem na překlad do naší mateřštiny češtiny. Prvním z autorů je Fouad Ajami, v Libanonu a muslimském prostředí vyrostlý, teď již mnohá leta v USA etablovaný, s adresou na prestižní univerzitě Johns Hopkins. Publicista, jehož inteligentní, uvážlivé eseje je radost číst, a stejně tak sledovat jeho občasná televizní vystoupení.

Už před čtyřmi roky vyšla jeho kniha The Foreigner’s Gift (Cizincův dar), titul s víc než jednoznačným smyslem a s podtitulkem the Americans, the Arabs, and the Iraqis in Iraq. Odborník s důkladnou znalostí prostředí, jazyka, se zpravidla nedosažitelnými kontakty včetně přístupu k Ali al-Sistanimu, šíitskému nejvyššímu ajatoláhovi s reputací porovnatelnou k Gandhimu v době zrodu indické nezávislosti.

Se zdrženlivě optimistickým hodnocením irácké reality, Ajami předkládá jednoznačnou tézi: George W. Bushe k válce v Iráku přimělo přesvědčení o nutnosti konečně zasáhnout proti režimu sponzorujícímu mezinárodní terorismus. Činilo se tak ale s nedostatečným porozuměním skutečné situace, pramalou znalostí krutosti historie v tamějším arabském světě, obtížných, tuze neharmonických vztazích sunnitů, šíitů a Kurdů, a krvelačnosti režimu Saddama Husseina. Hlavní vinu Ajami přisuzuje extrémismu sunnitů, zejména v uplatňování jejich wahhabistické verze. Je to patologie nynějšího Blízkého východu, s původem v sunnitských autokraciích opovrhujících šíitskou většinou.

V takové situaci G.W. Bush vehementně prosazoval princip demokratických voleb s rovností všech hlasů, tedy i v prostředí jako je Irák, kde sunnitská menšina vždy vládla. Teď se vlády zmocnili šíité, Nouri al-Maliki v čele. Došlo k uzavření dohody s Američany o jejich postupném odchodu ze země, V Bagdádu s příliš předčasným optimistickým očekáváním došlo k demontáži bariér oddělujících tradiční muslimské nepřátele. O dřívější dominantní roli připraveným sunnitům tak vznikla příležitost třeskutě zasáhnout, což činí, se značným krveprolitím. Al-Maliki se u Američanů zřejmě pomoci nebude dovolávat, a kdyby tak přece jen učinil, nejspíš by se nedovolal. (Obama: byla to Bushova válka.) Nelze pak vyloučit eventualitu důkladného mocenského posunu: irácké přimknutí k šíitskému, avšak nearabskému Íránu, s nímž se v nedávné minulosti (1980-1988) krutě válčilo s obrovskými ztrátami životů na obou stranách. A nyní irácký premiér k oficiální návštěvě předáků v cizích zemích přilétá letadlem, jež dostal v Teheránu k dispozici.

Ajamiho závěrečné hodnocení americké války v Iráku: noble effort – hodnotné, ušlechtilé úsilí, které se buď povede, nebo zkrachuje, s doprovodem těchže adjektiv.

- - -

Druhou pozoruhodnou knihu napsal Amir Taheri, v 70. letech executive editor největšího íránského deníku Khayan. Rodnou zemi opustil ze snadno pochopitelných důvodů. Jeho kniha má název The Persian Night: Iran from Khomeini to Ahmadinejad (Encounter, 423 stran) – dějiny země od doby pádu šáha. Autor nabízí odvážnou optimistickou předpověď, že síly, které způsobily šáhův pád, rovněž prosadí přechod k trvalému demokratickému způsobu vládnutí. Ajatoláh Chomeiní není prezentován jako ústřední postava tamější historie, ale jako představitel politického extrémismu porovnatelného s Maocetungovým řáděním a blázněním během velké kulturní proletářské revoluce. Chomeini potlačoval loajalitu k vlastnímu národu a zdůrazňoval, že pouze islám si zaslouží allegiance („věrnost, oddanost“), že íránská revoluce byla revolucí islámu bez hranic. Jejím cílem bylo vzkříšení islámu, nikoliv Íránu. Slovy Chomeiniho, „My zásadně neuznáváme zemi zvanou Írán. My máme islámskou republiku, která se nachází v Íránu a ta patří muslimům kdekoliv.“

Šáh se pokoušel modernizovat stát a společnost, jeho přemožitelé usilují o teokratickou transformaci. Mullahové se zmocnili vlády a začali fungovat podle staromodního vzoru komisařů v někdejším Sovětském svazu a v satelitních lidových demokraciích. A stejně jako v době reálného socialismu, za normalizace, ideologický zápal nahradila korupce, nepotismus, privátní obohacování. Však Hašemi Rafsanžáni, bývalý president, se stal největším boháčem v zemi.

Se záměrem oživit revoluci, dát jí legitimitu s globálním dopadem, se rozdmychával antiamerikanismus a antisionismus. Toť tedy v zemi bez tradice antisemitismu. Na rozdíl od celého arabského světa, vztah Íránu k Izraeli se dal charakterizovat jako „decent“ – „slušný, normálně fungující“.

Po smrti Chomeiniho v roce 1989 revoluční režim v rukách mullahů nevalných kvalit zřetelně ochaboval. Mladá generace Íránců, 70 procent národa, nezažila dobu šáha, má pouze zkušenost s mullahy, s jejich příkazy, zákazy, restrikcemi.

S režimem se nelze dohodnout. Islamisté považují ochotu vyjednávat, o kompromis usilovat, za důkaz slabosti. Autorův závěr: není jiné řešení než kolaps režimu.

Jakoby již docházelo k realizaci Taveriho scénáře. Po všeobecných volbách v červnu 2009 s podivně spočítaným výsledkem ulice zaplnily miliony demonstrantů, přemnozí byli zmláceni, zatčeni, nejeden postaven před soud. Došlo k radikalizaci aktivit, něco již značně závažnějšího než pomíjivý fenomén studentských protestů v roce 1999. Veřejnost se zbavuje strachu, který ji dřív dusil.

Projevuje se to v nejedné podobě. Tentokrát to nejsou jen slogany na zdích, ale i protirežimní názory připsané na bankovky. Hodinu před večerním vysíláním zpráv na státní televizi se zapíná maximální množství elektrických spotřebičů se záměrem natolik přetížit elektrickou síť, že zkolabuje – což se teď nezřídka stává. Bojkotovat zboží inzerované na státní televizi. Takový druh zboží odstraňovat z regálů obchodů.

Značně důležitější je změna, k níž dochází v mešitách – konec segregace, muži a ženy se tam už mohou modlit společně, velikánské tabu tak padá.

Režim se ocitá v mezinárodní izolaci. K podivnému volebnímu vítězství přišlo z ciziny pramálo gratulací. Mezi nimi bylo i blahopřání z Moskvy, což již vede ke skandování jiných hesel: místo výkřiků Down with America! teď lze slyšet požadavek Down with Russia!

- - -

Z Iráku a Íránu se přesuneme do Evropy, kolébky naší civilizace, jíž se zabývá kniha Reflections on the Revolution in Europe: Immigration, Islam, and the West (Doubleday, 422 stran). Její autor Christopher Caldwell, publicista, graduant Harvardu, okopíroval titul z významné knihy osmnáctého století (Reflections on the Revolution in France), již napsal britský Edmund Burke, tuze vlivný obhájce konzervatismu, v době, kdy u galských sousedů řádili jakobíni, s gilotinou k nezastavení, hlava nehlava. Burkeho optimistický předpoklad, že vítězství revoluce není nevyhnutelné, se ovšem nesplnil.

Na rozdíl od Taveriho očekávání nadějného vývoje v Íránu autor Caldwell nedisponuje radostnými vizemi. Obviňuje západní Evropu, že v záchvatu ztráty rozumu se stala mnohonárodnostním společenstvím. (Western Europe became a multi-ethnic society in a fit of absence of mind.) Například v Německu se od sedmdesátých let počet tureckých přistěhovalců ztrojnásobil. V Evropě muslimové již tvoří desetiprocentní menšinu všeho obyvatelstva a ve větších městech již v průměru dosahují téměř jednu třetinu.

Dominantní příčinu temných mraků na horizontu Caldwell vidí v multikulturalismu, relativismu negujícím kriteria rozlišování hodnot. Přece o existenci rozdílu v počínání vegetariána a kanibala by racionální tvor neměl mít potíže. S ohledem na politickou korektnost veleštědré západoevropské státy neprosazují integraci, asimilaci valících se hord přistěhovalců. Měří se nestejným metrem, s neochotou nebo též s obavami z obvinění z rasismu, kolonialismu a podobných zločinností dochází k deception a selfdeception, klamu a sebeklamu. Úzkostlivé obavy neurážet muslimskou citlivost vedou pak k absurditám nezasáhnout, nerozprášit citlivé demontranty mávající nápisy s požadavky „Smrt demokracii!“ Jakákoliv kritika islámských praktik, ať už surové zacházení s ženami, rodiči aranžovaná manželství nezřídka nedospělých dětí, mrzačení ženských genitálií, polygamie, ba i terorismus, vede k okamžité rozhořčené reakci a obvinění z „islamofobie“. Západní normy lidských práv a tolerance se stávají přijatelnými pouze za situace, jež prospívá zájmům šíření islámu.

Zářnou výjimkou je postoj Nicolase Sarkozyho. Násilnosti, vandalismus muslimských výrostků zatratil bez omluvných kondicionálů (slovem racaille – čili scum v angličtině a česky asi něco jako kriminální pakáž) a k principu rovnosti práv a povinností se vyjádřil takto: „Když vstoupím do mešity, sundám si boty. Když vejdete do školy, sundáte si závoj.“

Nepřijatelný to ovšem požadavek, důkaz sionistické tyranie. Nejen muslimové, příjemci evropské štědrosti, ale i evropské intelektuální elity, levicově ovšem orientované, se netají se svou nenávistí vůči Izraeli, antisemitismus na univerzitách se již natolik rozbujel, že připomíná nepříjemnou dobu třicátých let minulého století.

V roce 2050 třetinu obyvatel Británie a řady dalších evropských států budou tvořit přistěhovalci,. Leckde dochází již k předčasnému přizpůsobování. Přibývá zdaleka víc mešit než křesťanských chrámů. V Anglii již funguje 85 soudů, rozhodujících na základě principů šária, těch sředověkých, dávnověkých. Lord Phillips, předseda nově zřízeného Nejvyššího soudu, již vyjádřil názor, že nevidí důvod, proč šária principy rovněž nepoužívat. Britský systém sociálního zabezpečení se přizpůsobuje vyplácením podpory tzv. additional spouses - „dodatečným manželkám“.

Citován je radikál, muslimský kazatel Anjem Choudary, tyjící z britské blahovolnosti: „Tato země je přezralá se sociálními a hospodářskými problémy a jedinou odpovědí je islám. Muslimové se rozmnožují osmkrát rychleji než kaffir. Již jen za několik málo generací tohle bude muslimská země.“ Nevyhnutelným šťastným výsledkem bude „ovládnout Evropu a uvést v život krásu a dokonalost islámu.“

To by tedy byl konec.

K O N E C

Neoficiální stránky Oty Ulče



Diskuse


Sven Australan
12:34
15.1.2010

ferro
3:43
17.1.2010

Informace
18:31
14.1.2010

Informace
18:32
14.1.2010

Jakub S.
19:03
14.1.2010

ferro
23:01
14.1.2010

Jakub S.
23:04
14.1.2010

ferro
23:21
14.1.2010

Informace
23:57
14.1.2010

Jenda
0:48
15.1.2010

Informace
19:35
14.1.2010

Jakub S.
20:13
14.1.2010

Informace
20:28
14.1.2010

Jakub S.
23:05
14.1.2010

Informace
23:55
14.1.2010

Jelínková
17:07
14.1.2010

Jakub S.
17:12
14.1.2010

jozo
16:11
14.1.2010

Thyronx
21:04
14.1.2010

Jakub S.
23:03
14.1.2010

ferro
23:25
14.1.2010

ferro
23:17
14.1.2010

ferro
23:31
14.1.2010

M. Zima
10:51
14.1.2010

Harpyje
11:01
14.1.2010

M. Zima
11:20
14.1.2010

Thyronx
21:07
14.1.2010

Harpyje
21:16
14.1.2010

Jenda
0:52
15.1.2010

Gandalf
13:02
14.1.2010

Thyronx
21:09
14.1.2010

Informace
9:12
14.1.2010

Jakub S.
17:12
14.1.2010

Informace
18:38
14.1.2010

Jakub S.
18:59
14.1.2010

dulcibelka
8:50
14.1.2010

vita
11:08
14.1.2010

Jenda
13:10
14.1.2010

Jakub S.
17:14
14.1.2010

Barry Goldwater
15:11
14.1.2010

Jenda
15:25
14.1.2010

Harpyje
15:57
14.1.2010

Jakub S.
19:08
14.1.2010

Jakub S.
19:10
14.1.2010

Harpyje
Ano
19:31
14.1.2010

Jakub S.
20:15
14.1.2010

Harpyje
20:28
14.1.2010

Informace
20:32
14.1.2010

Harpyje
20:51
14.1.2010

Harpyje
20:54
14.1.2010

Jenda
0:53
15.1.2010

jozo
7:09
14.1.2010

R.J.
10:05
14.1.2010

jozo
16:05
14.1.2010

Jakub S.
17:19
14.1.2010

Harpyje
17:25
14.1.2010

ferro
23:38
14.1.2010

Standa
7:01
14.1.2010

Haui1
8:31
14.1.2010

jozo
6:12
14.1.2010

Martin Mařák
0:59
14.1.2010

Jakub S.
0:08
14.1.2010

jozo
6:09
14.1.2010

BJ von Wolfenstein
9:04
14.1.2010

Jakub S.
16:59
14.1.2010

počet příspěvků: 91, poslední 17.1.2010 03:43









 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.