Václav Klaus opsal oblouk od konzervativního liberála k obdivu rozhodnosti, síly a etnicity

Muž, který dal tvář české transformaci, vyprofiloval tu konzervativní liberalismus a dokázal klidně rozdělit federaci, se na stará kolena stává maskotem toho temnějšího, co v české společnosti dříme. Dokud kritizoval Evropskou unii a doktrínu globálního oteplování, bývalo to provokativní, ale i objevné. Na jeho obdivu k rozhodnosti, síle a moci, zkrátka ke všemu, co Putinovo Rusko činí Putinovým Ruskem, není provokativního ani objevného nic. Václav Klaus se zařadil mezi ty, jimž se v Německu říká Putin-Versteher, doslova mezi "chápače Putina".

Tady nejde o nějaký výsměch bývalému prezidentovi. Je to spíše politování, že člověk tak bystrý jako Václav Klaus už nedokáže vyvodit ze svých analýz závěry, které by se daly vykládat jinak než jako podpora Putinovy politiky - doktríny zpochybňující svět, ve kterém už 25 let žijeme.

VK v tom není sám. U nás i jinde je více osobností, jež Putina chápou či se vciťují do jeho myšlení. Ale jejich ideové postoje bývají vzdálené těm, pro které sám Klaus kdysi razil slovo konzervativně-liberální. A navíc většinou nechodí na ruskou ambasádu se svatojiřskou stužkou v klopě.

Jak se žije v roce 1945

Klaus nepatří mezi osobnosti, které bychom museli paušálně vynášet či naopak zatracovat se vším, co říkají. To se týká i ukrajinské krize a její analýzy. Ta krize se až příliš často prezentuje způsobem "buď, anebo" - buď bude celá Ukrajina západní, nebo ji pohltí Rusko. Klaus to vnímá šířeji.

Cituje Kissingera, že démonizace Putina vytváří alibi pro ty, kteří odmítají politiku, a něco na tom je. Úhrnem říká, že Rusko není jen součástí problému, ale i součástí řešení. Že žádné řešení pro Ukrajinu, má-li být funkční a trvalé, se neobejde bez dohody s Ruskem. Že představa, že "západníci" na Ukrajině převálcují "východníky", respektive naopak, je pro historicky i kulturně tak pestrou zemi neprůchodná.

Až sem je to racionální analýza. Ale proč si VK na jejím základě připne na sako svatojiřskou stužku a jde s ní na ruskou ambasádu slavit Den vítězství? Je to detail, ale člověka, který ví, že ďábel vězí v detailu, upoutá. Je to detail, který z VK dělá spíše součást problému než součást řešení.

Jistě, Putina "neupozaďují" ani západoevropští lídři. Kancléřka Merkelová přijela na Den vítězství do Moskvy. A bývalý kancléř Schröder se s Putinem objal v Petrohradu. Srovnáme-li poslední výroky Schrödera a Klause, může z toho být pěkný kviz. Schválně si to zkuste:

"Ruský prezident není persona non grata", "ani vteřinu jsem neuvažoval, že bych pozvání odmítl", "bylo mi jasné, že mě budou fotografovat, ale nemám co skrývat". Řekl to Klaus, nebo Schröder? Správná odpověď zní Schröder, ale bez nápovědy na ni nepřijdete.

Jenže stejné odpovědi nelze házet do stejného pytle. Německé elity stále žijí přesvědčením, že kritika Ruska z německých úst je de facto kritika výsledků druhé světové války, cosi jako snaha přepisovat dějiny. Z toho vědomě či nevědomě čerpají "chápači Putina" včetně takových osobností, jako je Helmut Schmidt. Když v prosinci 1981 polští komunisté vyhlásili výjimečný stav a Západ reagoval sankcemi proti Varšavě a Moskvě, tehdejší spolkový kancléř Schmidt se sankcím bránil, neboť si přál smíření s bývalými nepřáteli. Teď mluví o protiruských sankcích jako o "pitomosti" - podobně jako Václav Klaus.

Přitom Klaus čerpá z jiné historické zkušenosti. Ostražitost země, jež byla cílem ruské invaze v roce 1968, nelze vykládat jako snahu poražené třetí říše o přepsání dějin. Jenže pro dnešního VK zůstává rok 1945 zásadním iniciačním zážitkem už proto, že tehdejší osvobozenecká role Ruska v jeho očích přebíjí civilizační roli Evropské unie po roce 1989. I proto ho přitahuje Vladimir Putin.

To, co napsal německý novinář Jan Fleischhauer o "chápačích Putina", lze do značné míry přenést i na Klause: "Více či méně přiznaný obdiv pro politika, který se nevyptává, nýbrž si prostě bere to, co mu podle jeho mínění náleží." Je však třeba dodat jednu věc. Západu skutečně chybějí rozhodné osobnosti, ale v případě Putina jde o rozhodnost, která se opírá o postoje z 19. století - o myšlení v etnických kategoriích, o silová řešení, o národní církev, o protiliberální kroky.

Někdy je lepší mlčet

Tyto kategorie jsou protipólem Evropské unie a její civilizační role. Proto i Putin vidí v EU většího nepřítele než v Americe. S ní, silnou supervelmocí, vždy nějak vyjde. Už dal najevo, že dohodu o Ukrajině by mohly zprostředkovat USA. Ale EU se svým postetnickým přístupem, změkčilostí, ba dekadencí, jak on to vidí, je mu hodnotovým nepřítelem, který vyzařuje nákazu. Tady se Putin bez problémů shodne s Klausem.

Je to někdy až bizarní. VK rád zdůrazňuje, že lidé jako on, kteří prožili komunismus, jsou citlivější na jisté stereotypy a ideologie. Přitom hlavní vinu za ukrajinskou krizi přičítá Západu - prý ji způsobil zvenčí tím, že ukrajinskou společnost indoktrinoval. Ehm... Ten, kdo tu prožil komunismus, si dobře vzpomene, že právě komunisté nepohodlné společenské jevy vysvětlovali indoktrinací ze Západu. Ale ruku na srdce: musela nás indoktrinovat CIA?

Václav Klaus opsal od listopadu 1989 truchlivý kruh. Poslední dobou stále častěji dokládá, že i pro bystrého analytika je někdy nejlepší mlčet.

LN, 13.5.2014