Dočítám se, že za dvacet, maximálně třicet roků v České republice nynější etnická menšina romská, dříve známá jako cikánská, dosáhne 13 procent celkového počtu populace, čili téže porce, jíž jsou v současně době obdařeny Spojené státy americké. I když podstatná část nynějšího obyvatelstva ČR již nebude mít příležitost okusit takové výsledky, naši potomci a prapotomci tady budou a z nynějších amerických zkušenosti by se mohli poučit. (Také již nelze zcela vyloučit zintenzivnění bolehlavu prozatím odvratitelným přílivem vetřelců hodně jinokrajných, zejména prosazovatelů islámského světonázoru.)

Úvodem si zaslouží zdůraznění samozřejmosti, že zejména v prostředí vzdělanců na univerzitách, též v mnohém církevním prostředí, převládají sklony pomíjet pozitivní stránky na americké straně a naopak takové plusy automaticky předpokládat u jejich nepřátel. Koncem šedesátých let minulého století, doby vietnamské války, zavraždění Martina Luthera Kinga a Roberta Kennedyho, studentského přepadu a vandalizování děkanátu Kolumbijské univerzity v New Yorku, byla to též doba, kdy Kernerova komise (Otto Kerner, bývalý guvernér státu Illinois, narozen v Chicagu, českého původu, matka jménem Chmeliková, manželka Čermaková) vydala podrobnou varovnou zprávu o zhoršujícím se stavu mezirasových vztahů.

V roce 1968, z jiných důvodů pro nás památném, v USA ale již době radikálních změn právě ve prospěch černošské menšiny, psychiatr Price Cobbs a spoluautor William H. Grier vydali knihu s názvem Black Rage - o černošském hněvu, vzteku, zuřivosti, jehož příčiny přisoudili bělošskému rasismu. George Leonard knihou Education and Ecstasy, rovněž z roku 1968, pronikl do lépe situovaných bělošských kruhů, v nichž liberálové ze zpoždění vývoje černochů automaticky obvinili „systém“, kdežto konzervativci zdůraznili chování, mentalitu černochů jako tu pravou příčinu existujících potíží.

Už v předchozích generacích se takovou problematikou zabýval švédský sociolog Gunnar Myrdal ve svém díle An American Dilemma (1944), s požadavky reformy v Kongresu a obchodních kapitalistických praktik. V téže době Kurt Lewin prosazoval sensitivity training ve prospěch „mezirasové harmonie“. Na něj navazovala historička Elizabeth Lasch-Quinn svou pozdější prací Race Experts s dlouhým podtitulem How Racial Etiquette, Sensitivity Training and New Age Therapy Hijacked the Civil Rights Revolution. Vyrojila se hojnost expertů - diversity consultants, etiquette advisers, counsellors, sensitivity trainers - a ti všichni s posláním, jak ovlivňovat vinou posedlé bělochy, jak správně reagovat na oprávněnou černošskou zlobu. Mezi takovými intelektuály značně vynikala Beverly Daniel Tatum, děkanka na učilišti Mount Holyoke. Ve své knize s názvem Why Are All the Black Kids Sitting Together in the Cafeteria? (1997) zdůrazňovala, že černošská školní mládež dává v jídelně přednost sedět u stolů jen se svými soukmenovci (což bylo tehdy a vesměs setrvává dodnes), autorka děkanka za takový stav jednoznačně obviňuje bělochy a neméně automaticky zprošťuje černochy se zdůvodněním, že oni z principu rasisty přece být nemohou. A máme to.

Legitimita takto politicky korektního stanoviska se stala dost normou, nad níž už nebyl důvod se podivovat.. Příkladem poslouží Lena Williams, reportérka v kdysi značně prestižních The New York Times, autorka knihy s názvem It’s the Little Things (2000), což bych asi přeložil ve smyslu „Však jde o maličkosti“. Již v úvodu nabádá bělochy, aby si dávali moc dobrý pozor na to, co říkají, s ohledem na oprávněně značnou černošskou háklivost (sensitivity). Jsou černoši oprávnění být výjimkou z předpokladu dobrého chování? Na tuto svou otázku autorka odpovídá kladně, souhlasí s jejich občasnou rudeness (hrubost, surovost), třeba vrazit do někoho na ulici bez omluvy, ale s vědomím, že to byla malá odplata za příkoří uštědřené jeho předkům. Nikde v textu se ale neschvaluje vraždění, jak je tomu v publikacích všelijakých Černých Pardálů, po nichž jsem se ale nerozhlížel.

- - -

Budování státu - ohrožení státu. Prvními příchozími do nynějších USA začátkem 16. století byli zejména protestantští pionýři z končin nynější Velké Británie. Zásluhou radikálně odlišného imigračního zákona z roku 1965, o nějž se zejména zasloužil/ spáchal tehdejší senátor Ted Kennedy, z původní priority (původ přistěhovalce) se stala rodina (příbuzenské vztahy), čímž se postupně došlo k mohutnému přetvoření amerického národa, k přesunu z evropského kontinentu do afro-asijského světa s výsledkem, že na Evropu zbylo pouhých deset procent nových příchozích..

V žádném stadiu svého vývoje se Amerika nevyznačovala svou homogenitou, na rozdíl od převážné stejnorodosti japonského národa. Čím větší etnický pluralismus, tím i větší pravděpodobnost vzájemné disharmonie. Na Nové Guineji se mluví 600 jazyky. Vesnice miniaturního rozsahu se nemohou domluvit. Znamenitě si ale vede maličký Singapur s trojicí svých národností - nejpočetnější Číňané, druzí Malajci, na třetím místě Indové, zejména Tamilové z jižní části země. Bosně není příliš k prospěchu jazyková jednota tamějších tří součástí, vzájemně si vzdálených nábožensky a zejména trpkou, až krvelačnou mordýřskou zkušeností. - mohamedánští Bosňáci, katoličtí Chorvati, ortodoxní Srbové. I v národech s jedním jazykem a jedním náboženstvím se dají uskutečňovat genocidální orgie, jak dokazováno například v Iráku vzájemně se likvidujícími prosazovateli sunnitské a šíitské verze islámu.

V USA kromě rasového konfliktu, který je interracial, nelze zcela přehlédnout intraracial napětí až averze ve vlastních řadách. Tím se například zabývá kniha s názvem The Color Complex - The Politics of Skin Color Among African Americans (New York, 1992), dílo tří autorek prezentujících přesvědčivé svědectví, jak značný dopad v černošském prostředí zanechává různost odstínu pokožky, porostu na hlavě, tvar pysků a nosu. Co do odstínu pokožky, čím je bledší, tím je žádoucnější. Spíš jen dočasnou výjimkou byla zvlášt bláznivá léta šedesátá, doba radikálního sebevědomí black power movement (“hnutí černé moci“) s doprovodem tzv. colorism, háklivým odlišováním odstínů pigmentace. Kritéria sice povrchní, ale nezřídka se zřetelným dopadem v zaměstnání, ubytovacích možností, politických ambicí, též posuzování kriminálních prohřešků.

- - -

Civil Rights Act 1964, ve své době všeobecně hodnocen jsko „epochální“, byl důkazem, že dobré úmysly, ba i dobré činy, velmi často trestány budou. Výtečným příkladem poslouží iniciativa Affirmative Action - „pozitivní diskriminace“ - podivný, přitom pramálo ústavní oxymoron de facto popírající rovnost občanů před zákonem. Poskytnutí výhod těm, kterým minulost ubližovala, měla být opatřením přechodným, které však zůstává platnou normou, všelijakými eufemismy vyspravovanou již po dobu třetí generace. Poskytováním výhod jedněm ovšem znamená znevýhodňování někoho druhého, což se zvlášť pociťuje v souvislosti s úsilím být přijat na studia či do zaměstnání. My, absolventi se zkušeností s totalitou, vládou jedné strany, s třídním bojem a tudíž i jeho diskriminací, jsme měli pak v kapitalistických podmínkách příležitost porovnávat výhody někdejším vymýšlením proletářských či posléze rasově vhodných dědečků. Taková byla i cesta k politickým kariérám. Ledajaké zajímavosti se lze dozvědět z knihy Near Black (“Téměř Černý“) autorky Baz Dreisinger, University of Massachusetts Press, 2009.

Na tento vynález pozitivní diskriminace nemá Amerika monopol. Je už praktikován v řadě jiných států včetně Indie, nyní už víc než s miliardou obyvatelstva, tam k potřebným opatřením ve prospěch oněch mnoha milionů untouchables - „nedotknutelných“. V Malajsii přednostním zacházením je poctěna nikoliv nějaká menšina, ale naopak vládnoucí Malajci. (“Bez takového opatření bychom neměli ani jednoho vlastního inženýra - byli by to jen samí Číňané,“ bez rozpaků mě ujistil dost důležitý vládní úředník.) Na Novém Zélandu přednostním ohledům se těší Maorové, v Austrálii se to týká oněch Aborigines - původního obyvatelstva celého kontinentu. Jsou nyní obdarováváni štědrými stipendii, pokud souhlasí s docházkou do škol, o jejichž přijetí marně usilují nynější Australané evropského původu, oprávněně popuzení.

Preferenční zacházení se praktikuje i v jiných končinách - Nigérie, Uganda, Jižní Afrika, Srí Lanka, též na ostroveh Fidži.

V USA již došlo k řadě soudních sporů, svými odvoláními dosáhnuvších pozornosti i Nejvyššího soudu. Oprávněné stížnosti se týkají nehorázností v rozhodování byrokratů, v uplatňování podivných kritérií, podle nichž štědrost federální podpory platí pro menšiny jihoamerické, ale nikoliv asijské.

Výtečný Thomas Sowell ve své knize Preferential Policies: An International Perspective (New York,1990) poskytuje dostatečné množství dokumentace k potvrzení, že tato preferenční politika, jakkoliv politicky lacině účinná, je katastrofální ve svých ekonomických a sociálních důsledcích.

Každá ze zmíněných končin je v něčem unikátní a přitom všechny se vyznačují stejnou zkušeností:

1. Preferenční programy jsou zřídkakdy jen dočasné, jak bylo jejich původním oficiálním úmyslem, a navíc mají tendenci se rozrůstat.

2. Uvnitř skupin, kvalifikujících na přednostní zacházení, toho se dostává jen menšině zvlášť vyvolených.

3. Tyto programy, místo aby přispívaly k řešení rasových a etnických konfliktů, naopak přispívají k jejich zhoršování, výsledkem bývá tzv. backlash (“zpětný náraz, prudká reakce“) s tendencí se rozrůst do davových násilností až do podoby občanské války.

4. Vede to k bažení po podpoře od vrchnosti za každou cenu, k všelijakým podvodům, ledajaký blonďák se domáhá privilegií s odvoláváním na údajně částečně černošské předky.

5, Preferenční programy jsou založeny na úmyslech a nikoliv na realitě dosažitelných výsledků. Velmi potřebná je odvaha varovat před nezamýšleným dopadem úmyslů jakkoliv poctivě předpokládaných..

- - -

Jak takové zkušenosti jsou či mohly by být k užitku v českých podmínkách?

Začněme s optiministickým, snad splnitelným předpokladem, že se podaří včas zabránit morbidní perspektivě mohamedánského převálcování. Máme tady ale Romy, dřívější Cikány, kvapně se rozrůstající do třináctiprocentní menšiny podle amerického varujícího vzoru.

Tedy především se pokud možno vyvarovat omylů jinde již zažitých a s mnohými šrámy nesnadno přežitých.

Vyvarovat se multikulturalismu - tomuto zkázonosnému předpokladu, že nutno respektovat všechny kultury, nelze je hodnotit, vegetariáni a kanibalové, vsjo rovno.

Příchozí se musí přizpůsobit prostředí, do kterého přišel, a ne naopak. Odstrašujících příkladů z řady západoevropských zemí již máme habaděj.

Vyvarovat se pošetilého předpokladu, že na poskytnuté, jakkoliv nezasloužené ústupky se lze dočkat vděčnosti.. Naopak, na ty se bude reagovat jako na důkaz slabosti, což bude pobídnutím k domáhání se ještě nehoráznějších požadavků. Oni příchozí se musí přizpůsobit našim podmínkám, způsobu našeho života a tím i k získání povolení ke zdejšímu pobytu.

KONEC

Neoficiální stránky Oty Ulče