aneb Sedmero jezdců apokalypsy

4. Svět v pohybu

Nějakou chvíli jsem přemýšlel, mám-li přeplavování Západu vlnami běženců z chudých či rozvrácených končin světa zařadit v pořadí hrozivosti za nebo před vyhlídku válek, ať atomových nebo jen tak obyčejných. Je to jezdec apokalypsy pomalý a nehlučný; navíc pro něj lze nalézt mnoho omluvných či vysvětlujících okolností; kdo proti němu zahovoří, musí počítat s tím, že mu bude vyčteno povýšenectví a necitelnost. Ostatně jsem sám migrantem a uprchlíkem, i jest mi obtížno horlit proti migračním vlnám. Začnu tedy z vlídnějšího konce.

Ano, migrace je věc přirozená. Dochází k ní zákonitě vždy, když jsou lidé v zemi svého původu nespokojení buď se svým materiálním postavením nebo se stavem občanské svobody. Protože vystěhovalci, ochotní vyměnit nevalnou jistotu svého domova za nejistou naději v cizině, obvykle představují výběr lidí zdatných a podnikavých – i když nemehla a vyžírkové se taky najdou – nebývá přistěhovalectví pro cílovou zemi potíží, nýbrž obohacením. To ale platí… nu, jak jsem řekl: jsou-li mezi přistěhovalci co nejhojněji zastoupeni lidé pracovití, tvůrčí, samostatní, rozhodnutí vlastní sílou a schopnostmi připravit sobě a svému potomstvu kvalitnější budoucnost. Za klasických časů vystěhovalectví a vlastně až donedávna tomu tak bylo. Dnes, nic si nezastírejme, je tomu zhusta naopak. Co se stalo, že z požehnání je najednou prokletí? Proč o cizí hosty nikdo nestojí, ani vlády, ani domácí občan, proč se proti nim staví hráze restrikcí a reglementací, byť i bez valného výsledku? Proč jsou vnímáni jako obtíž, hrozba, jezdec apokalypsy zařaditelný, kdoví, i před vousaté pány v černých turbanech? Než začneme hledat odpovědi, stanovme si pravidlo: jako v jiných případech růžové lakování problém neřeší, nýbrž vyostřuje. Nestyďme se nazvat věci pravými jmény, i kdybychom měli u kazatelů ušlechtilého pokrytectví upadnout v nelásku.

Jakožto migrant a uprchlík bych poradil každému zájemci o vystěhování: nemířit do zemí příliš odlišného životního stylu. Neemigroval bych například do Indie, ani kdyby mě tam maharadžou udělali a ve zlatém kočáře vozili, jelikož by mě Indové po krátké době štvali a já je. Člověk, jeden hůř, druhý lépe, zdomácní v cizí zemi, sotva však v cizí civilizaci, což kdyby se podařilo objasnit potenciálním přistěhovalcům, bylo by… no, neříkám, že po problému. Ale měli by aspoň vědět, do čeho jdou. Předstíráním, že všichni lidé na zeměkouli jsou ve všem všudy stejní, že určitý rozdíl životní kvality dejme tomu v Holandsku a v Bangladéši je dílem jen jakýchsi náhod či nespravedlností, problém nevyžehlíme, jen povzbudíme další zájemce o fešácký život na zlatém Západě ke kroku, jenž neprospěje nikomu.

Nejhorší, čím se příchozí v cizí zemi může představit, je mizerná pověst. Má dvě jména: podvod a příživnictví. Uprchlík může všelijak ošidit či obelhat imigrační orgány, ale z širšího hlediska se to nevyplatí: pár vychytralých švindlířů zkazí pověst celé komunitě, a můžeme pak horem dolem mluvit o rasismu a xenofobii, zlá pověst se rychle získává, ale velmi zvolna vytrácí, pakli vůbec. A uprchlíci tohoto času, točme to jak chceme, se k nám dostávají z největšího dílu podvodem. Představa bosého černouška, který se bez halíře v kapse probíjí pustinami severní Afriky, až, konečně, sláva, stane na evropském břehu a může požádat o azyl, je hodna zapsání do knihy bajek a pověstí. Ne, prosím. Zájemce o lepší život na zlatém Západě nebývá chudý a bosý, nýbrž v podmínkách své země relativně zámožný člověk, který kdyby nainvestoval těch pět až dvacet tisíc dolarů, kolik obnáší převaděčská taxa, do nějakého skromnějšího podnikání, mohl by vést slušný život i doma. Měl jsem příležitost pozorovat, jak převaděčský obchod funguje. Letěl jsem z jihondického Madrásu do Kolomba, zrovna když na Cejlonu zuřila občanská válka nejlítěji; i mohl jsem v letištní hale sledovat asi třicetihlavou skupinu indických Tamilů obého pohlaví, kolem nichž obcházel čiperný chlapík s kufírkem a odebíral jim cestovní pasy. O hodinu později jsem všechny zastal v letadle; obcházel je týž chlapík a do téhož kufírku sbíral ne zrovna tenké svazečky dolarových baknovek. Poslednímu dějství už jsem přítomen nebyl, je ale dostatečně známo, jak probíhá: Indové, nyní už nebozí uprchlíci před hrůzami občanské války, vystoupili na některém z evropských letišť bez pasů i bez dolarů, zato s podrobnými instrukcemi, jak si mají dál počínat a jak, a otevrouce ústa svá, vyřknout kouzelné slovo "azyl." Pas? Ztratil jsem. Zloděj ukradl, jaká smůla. To se ví, těžko je uvěřit ztraceným pasům, když jich jsou denně tisíce; ale dokázat se švindl také nedá, a tak se nakonec indický občan metamorfovaný v nebohého uprchlíka z válkou zmítané Srí Lanky když ne hned azylu, aspoň přechodného pobytu přece jen dočká. Proč celá ta komedie… kdyby přiletěl s indickým pasem, řekli by mu, marš odtud, Indie je demokratická země, žádný azyl nepotřebuješ. Příslušník utlačované tamilské menšiny, navíc v hrůzách občanské války, to už je jiná. Tamilové, Kurdové, kosovští Albánci, Afghánci, dnes právě Syřané, podle toho, za koho je zrovna výhodné se vydávat… podvod na podvodu, každý nechť si srovná se svým svědomím, chce-li mu napomáhat. Pominouce morální stránku té věci, je nezvaná migrace obchod oboustranně ztrátový: nutí cílové země vynakládat obrovské sumy k obživě nekvalifikovaných a tudíž neupotřebitelných přistěhovalců, země výchozí pak přicházejí o stamiliony, jichž mohlo být užito k vybudování o stupeň vyspělejší hospodářské struktury. Jediný, kdo přitom znamenitě vydělává, jsou pachatelé převaděčského zločinu. Obtížně lze pochopit, proč západní vlády stíhají a velké peníze vynakládají na potírání obchodu s drogami, a kšeft daleko svinštější je nevzrušuje. Konzument drog ví, do čeho leze. Oběť převaděčské bandy nikterak.

Druhým zdrojem nedobré pověsti je příživnictví, ať předem plánované nebo vyplynuvší z bezvýchodnosti situace. Ilegální přistěhovalec by třeba rád pracoval, ale nemá, co by na jarmarku práce nabídl. Kvalifikace žádná, znalost jazyka o nic lepší, pracovní schopnosti neodpovídající požadavkům byť i velmi primitivního zaměstnání – vzpomínám si na čas svého pobytu v Jižní Africe, kdy pro dělníky, naverbované k práci ve zlatých dolech, musely být pořádány i kurzy zacházení s lopatou – průběh takové kariéry je předvídatelný. První generace by ještě byla ochotná vydělávat své groše prací, ale o žádnou nezavadí, i zanechá té snahy a rozmnoží řady příjemců sociální podpory. Časem přijde tomu stavu na chuť, zvlášť když suma dávek pro mnohačlennou rodinu vysoce převyšuje příjem z níže honorované práce. Druhá generace už pokládá život na podpoře za přirozený a sociální dávky za své nediskutovatelné právo; a třetí generace se bouří, cítí se být vyloučená, o aroganci nevšímavé společnosti zlostně hovoří, násilné protesty svolává, výlohy rozbíjí, auta zapaluje. Lásky domorodé zatím ještě většiny si tak ovšem nedobude, a čertův tanec zklamání z jedné strany a nevlídného odstupu z druhé se roztáčí dál, až… bůhví k jakým koncům. Snad raději nevědět. Snad si nepředstavovat, co nastane, až daňový výnos nepostačí k naplnění sociálních pokladen, až pilně se množící, na penězích z poplatnických kapes závislá menšina se stane většinou nebo se jí početně přiblíží. Zvlášť půjde-li, jak vše naznačuje, o většinu muslimskou, ale to se už dostáváme k jezdci apokalypsy šestému a předposlednímu.

Pokračování zítra